Babička Lída se opatrně vyšourala na mez před chalupou, z hlavy stáhla utěrku do té doby sloužící jako čelenka a zamávala jí směrem k mezi mezi poli, kde jsme lezli po divokých jeřabinách. "Tašatungááá", zavolala...
.... a my jsme věděli, že je léto a že k nám do Tisý zase přijede Vinetů...
A tak jsme slezli a seskákali z větví stromů a vysokou loukou jsme běželi s ostatníma dětma k chalupám a těšili se na Ilčí, Ribanu, Nšočí, Hatátitlu, Sama Hókinse, Tašatungá, Vinetua, Klejpetru a Oldšetrhenda.
Velmi důležité bylo v ty časy vybrat chalupu, kde měli pořádnou anténu. Ne takovou tu zahnutou černou trubičku, co jsme měli my na půdě chalupy zašprajcnutou mezi trámem krovu a skříní, ve které babička schraňovala sklenice na džemy, kompoty a marmelády.
Bylo opravdu hodně těžké vybalancovat anténní místo tak, aby obraz televize dole ve světnici byl stálý a obličeje našich hrdinů se nerozjížděly až do strašidelných výjevů.
Často bylo z naší chalupy slyšet křik: "Teď!", "Teď už né!!!", "Počkej, počkej, trochu tím hni. Teď!" "A už zase ne!", "Prosím tě, co tam s tim děláš?" a nakonec "Já tam dojdu sama."
A matka vystřídala na půdě otce a s anténou v ruce pobíhala pod krovem a hledala místo, které způsobí, že obraz bude uspokojující a zvuk plný. A my zezdola křičeli směrem na půdu: "Teď!", "Teď už néééé!!!"
A když byl obraz zajištěn, sedli jsme s ostatníma dětma na kanape a křesla ve světnici, na vyhublá kolínka ohnutých dětských nožiček jsme si položili brady a klepali jsme se očekáváním a nadšením z toho, jak mezi nás na koních za chvílí vcválají indoši a bílé zlé tváře (teda kromě Oldšetrhenda, motýlkáře a Sama Hókinse...)
Na talířky nám všem babička nakrájela kousky rybízového litýho koláče s tvarohem a do sklenic duritek rozlila malinovou šťávu s ledově jiskřivou vodou ze studně.
Posedávali jsme kolem televize, všichni ti parchanti z osady Antonínov (osady tak vzdálené od všech osad Apačů, Navajů a dalších) a když najely první titulky a melodie, začali jsme všichni broukat: "la lá, la la la láááááááááá" a drobky koláče nám při tom nápěvu vylítávaly od pusy jako vlaštovky, když vylétají v létě z hnízd.
A když v příběhu někdo pronesl slovo "Tašatungá", ozvala se babička Lída z kuchyně vedle světnice, kde zrovna buď párala starý svetry, nebo žehlila prádlo vyplajchovaný na naší zahradě na červencovým slunci. "Tašatungááááááá" zvolala pokaždé, protože se jí to slovo asi líbilo a protože věděla, že se nám to její zvolání bude setsakramentsky líbit.
Hodina a půl blaha!
Hodina a půl dobrodrůža a inspirace pro zbytek prázdnin.
Následující den po promítačce jsme byli všichni indoši. Holky si na hlavu natáhly bavlněné punčocháče, aby měly copy jako Ribana. Kluci si kolem hlavy přetáhly gumičky a pod ně zastrkali popadané peří slepic od sousedů, aby vypadali jako indijáni.
Kačák za chalupama se proměnil ve Stříbrné jezero a ohnuté větve spojené silonovou nití se staly luky.
A protože jsme neměli žádné koně, říkali jsme pořád dokola: "Ilčí a Hatátitlá se pasou v horách...."
---
Na tohle všechno jsem si vzpomněl v tyto dny, kdy mám po strašně dlouhý době zase prázdniny a v televizi ke mně domů zase dorazil Vinetů a Oldšetrhend.
Vrátil jsem se do doby před více než padesáti lety, a u televize jsem už ležel, namísto koláče od babičky jsem kousal jablko a televizní obraz by ostrý a zvuk libý...
A když jsem po filmu večer na louce venčil Stellu, zakřičel jsem do úplného nočního červencového ticha "Tašatungáááááááá, babi!" a tu chvíli kolem mě prolít poryv větru a moje slova odnesl až tam, kde bílé i rudé tváře odpočívají na věčnosti...
Tašatungááááááááááááááááááááá!
