Silvestrovská noc nebyla zdaleka tak heroická, jako její mladší sestry. A snad právě proto byl Nový rok o poznání delší a lehčí, než jeho mladší bratři.
Taxikář nás a psa vyvez prvního nějak po poledni nahoru ke Špindlerovce. Jeho žlutá skříň se na vyviklaných kolech v zatáčkách nakláněla nad strže kolem cesty tak vehementně, že mi začal žaludek tančit v břiše waltz a hrozilo, že se kachní půlnoční grilovaná prsa rozletí znovu do světa reinkarnovaná v nějakou podivně smrdící hmotu.
Na Špindlerovce jsem s tichým poděkování Bohu vystoupil z auta a hned uklouz.
Kromě prošlapaných a proběžkovaných tras byl všude kolem bílý třpytící se holomráz. Pro člověka milujícího vietnamky, šortky a sluneční brejle snad to nejhorší, co ho může v životě potkat. Teda hned po zarděnkách...
Nad hlavou si to ale s rozzářeným sluncem rozdávalo azurový nebe a zvuk křupající krusty připomínal zvuk zaboření špičky lžičky skrz polevu vymazlenýho čokoládovýho dortíku. Takže to všechno bylo vlastně nádherný - stačilo jen si kolem krku víc přitáhnout černou šálu.
Cesta na Petrovky uběhla, i přes nějaký to stoupání, celkem rychle. Musel jsem párkrát uskočit za mnou jedoucím sáňkám a hlídat kam šlapu, protože Holiday on Ice jsem ten den rozhodně neměl v plánu. Rozestavěný Petrovky se najednou objevily na dosah a pak jsme krátkým lesem vešli do Sedmidolí.
Josef, Jirka a Stella byli notnej kus přede mnou ve chvíli, kdy se na ledový louce - posazený jako dortíky v chladícím pultu - objevily boudy Vatra a Špindler. A dole pod mejma nohama někde za lesem se povaloval Špindl sám.
A bylo krásně a velký ticho a modro a slunco/teplo a já z kapsy vytáh mobil, abych zavolal mámě.
A dostal jsem čočku...
"No žes ses taky ozval, holomku, nevíš kolik je hodin?", spustila hartusení a pokračovala: "To ještě slavíte, nebo co?"
"Ne, Zorinko,", nenechal jsem se zviklat, "stojím na kopci na Špindlem, slunce a azuro a tak ti volám."
"Tak azuro řikáš? Jediný azuro, který já teď vidim sou ty modrý kachlíky kolem sporáku, u kterýho stojim. Tady je mlha, že když jí kopneš do prdele, tak ti v ní zmizí noha.", pořád ještě hartusila.
"Tady je krásně a mně je krásně a tak ti volám a chci popřát k novýmu roku.", stál jsem zapíchlej v tý ledový krustě, s kulichem nataženym až dozadu za krk a díval se dolu, kde kluci Stelle házeli sněhový koule z opravdovýho nebeskýho sněhu a Stella je na tom kluzišti doháněla tlapama různě od sebe a přes sebe.
"A co jste si dali včera k večeři?", přešaltovala matka romantiku v pragmatismus.
"Měli jsme kance se šípkovou a s knedlíkama. S domácí šípkovou!", pochlubil jsem se nahlas a máma moje chlubení přebila lakonickým zhodnocením: "To je jako vod Párala."
"Od Hrabala.", jemně jsem opravil jméno v matčině sdělení.
"Co?", zeptala se krátce.
"Od Hrabala je kančí se šípkovou, ne od Párala.", trval jsem jemně na svym.
"No...a voba PÍŠOU knížky, ne?" (Čas života a čas posmrtný lidi v určitym věku, jak jsem si všimnul, přestnou řešit.)
"Jo. To píšou.", musel jsem přiznat.
"Tak vidíš."
Kolem mě profrčela na saních máma s dětma. Křičely přitom a držely se rohaček, jako by jeli dolů ze samýho nebe.
"Tak kančí. No vy si tu huby nevošidíte, to já vim. Vám kdyby do uší lili ambrózii a pytlíky lechtali pavím peřim, tak vám to bude furt málo.", pořád ještě lehce hartusila, ale sem tam se jí mezi slova nacpal zpočátku neznatelný smích.
"A tos na Petrovky vyšel pěšky, po svejch?", ladila dál takový to novoroční povzbuzování, kdy si lidi přejou zdraví a štěstí a spokojenost a lásku, jen moje matka mě podezírá z toho, že nejsem štont vylízt na Petrovky a z nich dojít po svejch až do Špindlu.
"Si představ, že jo!", pronesl jsem skoro hrdě.
"Stárneš a moudříš", řekla máma měkce, "ještě před pár lety bys mi teď řikal, že sedíš před chalupou, liješ do sebe vodu z potoka a je ti zle. Takhle si sice starej, ale je ti dobře, ne?"
"Je mi dobře, máš recht,", koukal jsem shora na kluky dole, mávali na mě a ukazovali na lavičku, jako že si můžu sednout a odpočinout a že na mě počkaj. Bylo mi dobře.
"A eště jsem od tebe dostal novoroční čočku.", držel jsem se tradice a dost vachrlatě na nohách, protože mi lehce podklouzly.
"No, tu právě dělám. A, hochu, žádnej ten žblebtanec hnědej - francouzskou!!!, si představ. A prdnu k ní vejce a vokurku, aby si ta Francouzka vo sobě moc nemyslila. Kdybys byl kousek, mohli byste přijet, ale že nejste, tak sem ti tu čočku musela dát aspoň slovně, ty mezuláne, když voláš s přáním tak pozdě. Pusu ti posílám.", řekla mi ještě a já tušil, že zase bude tak překotně, jak je jejím zvykem, končit.
Už už jsem dal jsem dal ucho od mobilu a chtěl sejít dolů za Stellou a klukama když slyšim: "A víš, jaký si vlastně dávám novoroční předsevzetí?", zeptala se.
"Netušim.", odpověděl jsem upřímně a těšil se.
"Klidně čočku, ale hlavně nesrat lidi. Tak čau a pozdravuj kluky."
Taky jste prvního dostali čočku? Tak teď už jen ten zbytek a bude všechno v cajku...
