"Prosim tě, ty si takovej chytrej, že máš ten intrnet, co je to gendrově neutrální? Neutrální je snad ještě pořád Švýcarsko, ne?"
Ve škole se vám nechtělo odpovídat na otázky: "Kdo rozbil to okno?", "Kdo počural zeď na kachlíkama na klučičích záchodech?", "Kdo se dobrovolně přidá?", "Komu chybí v aktovce žákovská?" a podobně.
V dospělejším věku zase nechcete slyšet otázky: "Kam jdeš?", "S kym tam jdeš?", "Kdy se vrátíš?" a "Opravdu tam musíš jít?"
A pak se dostanete do klasickýho masomlýnku každodenních povinností a sem tam do reje lidskejch radostí, ve kterém otázky kladený každym obyčejnym dnem dostanou odpovědi vždycky ve chvíli, kdy je hlava na polštáři a nohy pod peřinou a puse hnizděj všechny slova jako kukačky.
No a pak nastane období, kdy matky a otcové tápou, protože je na ně svět už moc rychlej a voni si chtěj prostě ráchnout, řešit jídlo, sprchu, knížky, filmy a vejlety. Hlavy zapínaj na výkon, kterej je krásně milostnej k jejich současnejm zájmum a na všechno navíc se zeptaj dětí, případně mladších homo sapiens ve svym okolí.
"Gendrově neutrální", začal jsem úplně z vody vařit příběh pro Zorinu, "je to, co nemá vliv na mezilidský vztahy a rovnost mezi chlapama a ženskejma."
"Nerozumim.", bylo jediné, čím máma reagovala. "Jako, že je jim to jedno? Když jsou teda neutrální.", snažila se, co to šlo.
"Jo. Vlastně je. Jako, že jim je jedno, že ženský pijou alkohol a kouřej, nebo že hážou koulí, nebo že choděj čurat na pánský záchody, třeba."
"Ale to tu je přece furt, ne?", s údivem se vlastně máma dost nepodivila. "Znám chlapa, co umí šít líp než ženský, ale že by byl gendrově neutrální, se prostě říct nedá. Je to pěknej bejk. Utrální!"
"Utrální?", zarazilo mě.
"No když je někdo neutrální, tak jinej zase musí bejt logicky utrální, ne? Nemyslíš?"
"Takový slovo asi neexistuje. Ještě jsem ho neslyšel."
"Ale...", zaváhala na chvíli Zorina, "s těma hajzlíkama...to jako, že bych měla, nebo spíš mohla chodit na mušle?"
"Nemyslíš ty z moře, že jo?", napadl mě humor...
"No to nemyslim. Myslim hajzlíky. Dyť sem to řikala. Jako že bych mohla klidně jít na pánský? Víš, jaký jsou u dámskejch fronty?"
"No. Vim. Kor v divadlech třeba. Protože vám to prostě dýl trvá."
"Já už na pánskym jednou byla. Ale to je dávno. To sem už teda tenkrát byla neutrální. Ale kdybych věděla, co se tam dovim, tak bych teda, a to ti řeknu moc ráda, radši zůstala utrální. Ale na dámskejch se uklízelo a já musela."
"Na mušli?", zajel jsem zase do humoru.
"Na mušli ne, dyť taky přece kadíte.", navedla mě máma do místnosti, která je už prvopočátku opravdu gendrově neutrální.
"A co? Jakej to byl pocit?", chtěl jsem vědět.
"No jakej. Asi jako když si sedneš na hajzl. Úlevnej.", odpověděla šmahem.
"Takže ses chovala gendrově neutrálně, ani jsi o tom nevěděla. Potřebovala si úlevu a tak si to neutrálně vyřešila."
"Jenže....", zasmála se máma, "pak jsem si tam přečetla, že ho má velkýho."
"Ty sis četla vzkazy nad mušlema?", lapal jsem po dechu.
"Ti přece řikám, že na mušli jsem nebyla. Seděla jsem na hajzlíku a na stěnách kolem bylo vzkazů, že bych potřebovala tak půlhodinku, abych je přečetla všechny. Ale já byla nerves, že sedim na pánskejch, tak sem přečetla jen to, co bylo nejblíž."
Představil jsem si Zorinu, jak posedává na pánské míse, s jemným stresem v zátylku a s vyprávěnkama kolem.
"Nechápu, proč tohle chlapi na stěny hajzlíku píšou. Viděl jsi snad někdy na dámskejch nápis, že je má obě a že sou velký?"
"Na dámský záchody nechodim. Tak nemůžu potvrdit, že tam vzkazy napsaný nejsou.", odpověděl jsem po pravdě.
"Tak si tam někdy zajdi, když už je to možný. My tam chodíme čurat, ne se vypisovat z frustrací."
"Z frustrací? Copak může mít chlap, kterej ho má velkýho, nějaký frustrace?", položil jsem jednu z otázek, na který by maminky asi neměly mít chuť odpovídat. Ne tak moje...
"Milej zlatej...", začala jako z povijánu Zorina, "chlap, kterej tohle o sobě napíše má jen normálního pinďoura a velkou fantazii. Chlap, kterej ho má fakt velkýho vo tom nepíše po zdech hajzlu, přece."
Analýza mužů s nadměrně velkým přirozením neměla konce.
"Navíc,", pokračovala máma, "proč to píše na zdi pánskýho záchodu? Čeká snad aplaus? Jooo, kdybych si to přečetla na dámskejch, tak se pousměju, spláchnu a je vyřízeno."
Měl jsem odpověď.
"Jednak to tam píšou proto, že jim to dělá dobře a pak taky třeba proto, že hledaj někoho s taky velkym, Zorino."
Mámina reakce přišla natotata.
"Tak proč se teda tak mluví o týhle hajzlíkový gendrový neutralitě, když si chlapi píšou na zdech vzkazy mezi sebou? Když hledá chlap s velkym pinďourem chlapa s taky velkym pinďourem, tak jde asi o sex, ne? Jakápak neutralita..."
"Já už nevim", přiznal jsem po pravdě, "co ti k tomu mám dál vysvětlovat. Všechno už víš.", kapituloval jsem.
"Já nic vysvětlovat nepotřebuju. Jen jsem nevěděla, co je to to gendrově neutrální.", pokračovala máma. "Ale vono je to vlastně jednoduchý - každej jsme neutrální, teda gendrově neutrální až do tý doby, než se musíme rozhodnout. Ale hezky sme si popovídali, ne?"
