Lidská neomalenost až blbost je nezničitelná. Lehce omluvitelná je blbost mladá. Stará blbost - to už je kategorie k nepřekousnutí.
Při natáčení se starám o komparsisty. Před směnou je obléknu, jejich civilní oblečení zavěsím na ramínka a ty pak čekají zavěšena na štendru na konec směny, kdy komparisty svlékám z kostýmu a připravím jim jejich civil.
Při oblékání je čas na pár slov. S některými extras (komparsisty) se znám už léta, tykáme si a během převlékání toho často probereme dost. Od rodin po psy, od práce na jiných projektech po zhodnocení kvality cateringu.
Nemlčíme. Povídáme si.
Na současným projektu mám i pana P. Otočí se v kostymérně často několikrát do týdne, protože jako důchodce si přivydělá nějakou tu kačku k důchodu.
Je to takovej ten herdekdědek v silonový bundě, tesilových kalhotách, v zapocených zežloutlých košilích a ve stále stejných starých rozšlapaných smradlavých botách. I ty musím vzít do ruky a uložit je do sáčku, která zavěsím na ramínka k jeho civilu.
Bylo něco kolem páté ráno a tak jsem se snažil pana P. v tomhle nelidským čase obléknout co nejdříve, aby ještě stihl make up, snídani a transport na místo natáčení.
Na oblečení každého extras mám přesně vymezený čas, protože obléknout třeba 120 lidí do historických kostýmů nějakej čas sebere.
"Dobré ráno, pane P. Tak se do toho dáme. Rychle se svlékněte, přinesu vám termo prádlo a ponožky a pěkně si dnesní den užijeme, co?", snažil jsem se pomalého pána rozpumpovat, protože čas se neptá.
"No...", zabručel pan P., " pěkný tohle ráno vůbec neni. Zima jako na Sibiři a celá směna před námi." pokračoval v brumlání a seděl při tom na lavičce a ani se nezul.
"Tak šup, šup, pane P.. Jako na vojně. Tady je termo, na lavici vedle sebe máte ponožky a sundejte si, prosím, alespoň tu bundu." poprosil jsem a podíval se přes halu na dlouhou frontu komparsistů, které bylo ještě třeba nahodit.
"Jooo, jako na vojně." zasnil se najednou pan P. a začal se svlíkat. "Já jsem totiž plukovník v záloze, víte? To byly časy...", zastavil se uprostřed vzpomínek na mládí a zřejmě životní profesi vojáka.
"Tak to máte zřejmě radost, že náš nový prezident je taky voják, že jo?", hnal jsem nahozené téma dál a posunul nohou sundané smradlavé boty pana P. pod lavičku, u které jsme pracovali.
Pan P. se na mě podíval, jako bych mu v kýblu utopil všechna koťátka jeho života.
"Neradujte se." pronesl vážně, když si rozepínal knoflíček košile těsně pod krkem. "To je pěknej parchant vám povim, já ho znám.", utrousil ještě jedovatě.
Poznal jsem, že jsem narazil na kovanýho lampasáka ČSLA. Pár takových jsem během své základní vojenské služby poznal.
"Ten je schopnej zakroutit krkem komukoliv, vám říkám." dodal zlostně pan P. a podal mi zapocenou košili. Já, profesí poučen, zatajil dech a košili navěsil na ramínko.
"Tak to trochu zrychlíme, ne? Nemám tu jen vás.", požádal jsem a začal na pana P. navěšovat jednu vrstvu oblečení za druhou.
"Se budou všichni ty jeho fanoušci ještě divit, vám řikám.", mlel pan P. stále tu svoji i ve chvíli, kdy jeho hlava zmizela v gambezónu, který se obléka přes hlavu.
Nereagoval jsem, jen jsem v tichosti rychle oblékal, zavázal boty a pana P. vyprovodil oblečeného z kostymérny.
"To je kousek, co?", hodil první slova další komparsista důchodce, kterého jsem dostal pod ruku. "Ty jeho kydy se nedaj poslouchat. Každej od něj prcháme. Ale má tu ještě jednoho a to bys měl, Marku, slyšet, co všechno jsou schopný vyblejt z pusy."
"Asi je nespokojenej", odpověděl jsem a v naučeným rytmu dalšího extras hodil do kostýmu a zavolal na dalšího v řadě.
"Nespokojenej, a hlavně blbej. Prostě guma.", popsal pana P. jeho kolega. "A Pavel mu leží v žaludku jak zkyslá čočka.", dodal a odešel.
---
Po dvanácti hodinách směny jsme v kostymérně všechny extras zase svlékali.
Pan P. seděl na lavičce u kolegyně a na doslech ode mě.
Jiný extras dorazil ke mně.
"Jaké máte číslo?", zeptal jsem se, abych podle čísla kostýmu dohledal jeho civil.
"Já si ho nepamatuju.", odpověděl mi.
"Tak si ho napiš na předkloktí, když si ho nepamatuješ, ne?", vyhrkl pan P. sedící na lavici kousek od nás.
Napřímil jsem se.
"Pane P., to myslíte vážně? Číslo na předloktí? Ve vašem věku byste mohl mít ohled alespoň k tomu základnímu - etice. Nemyslíte? Číslo na předloktí? Říká vám něco Sachsenahausen, Terezín, Treblinka, Osvětim? Fuj. Že se nestydíte.", bublala ve mě zlost z lidské hlouposti.
"Ježiši kriste", vydechnul znechuceně pan P. "... nerozumíte snad fóru?"
Neudržel jsem se.
"Jste debil." řekl jsem rázně.
Pan P. strnul a vykulil oči.
"... nerozumíte snad fóru?" opáčil jsem se stejnou, se kterou mě pan P. obdaroval při debatě o číslech na předloktí.
... a bylo ticho.
Pan P. byl převlečen a jako smrad se vytratil z kostymérny ven.
Po svlečení všech jsem si odskočil. Ve dveřích na wc jsem se s panem P. potkal ve dveřích.
"Svět je ale malej, co?", hodil ke mně rozšafně a s úsměvem na tváři pan P.
"Bohužel.", odpověděl jsem jednoslovně a zavřel za sebou dveře od kabinky.
---
Lidská neomalenost až blbost je nezničitelná. Lehce omluvitelná je blbost mladá. Stará blbost - to už je kategorie k nepřekousnutí.
