Matky mají vlastnosti lesních laní. Jsou takové uspořádané, klidné a ladné. Ale dokážou překvapit nenadálým výskokem a leckterá i divokým kopnutím.
Takový to bylo krásný ráno. Po delší době opravdu letní, i když pozdně letní, ale vemtočert.cz, bylo ještě pořád letní.
A Stella lítala v louce, která pořád ještě kvete a já se po cestě kolem louky motal v kraťasech, nezapnutym pletenym svetru a žabkách. Další den v životě s hodně fajnovym začátkem.
A pic kozu do vozu - máma. Mobil se rozezněl a jeho zvuk do aktuální nálady rána vůbec nepatřil.
"Ahoj, už venčíš tu chudinku, nebo je ta mrcha s tebou ještě pořád v posteli?", smála se máma svýmu fóru tak, že probudila motýly, co se rozlítli nad loukou a mávali křídlama úplně jinak, než jak křídlama mávaly vlaštovky, který jsem kdysi dělal z papíru. Toulali se vzduchem lážo plážo a máma pokračovala: "Já si včera vyzkoušela ty burkíni."
Neřekla "burkiny", řekla "burkííííííííni"!
A z louky se stává poušť, protože téma "matka v burkinách", pardon, louko, zvítězilo.
"To jako na Kačáku? A kdes je vzala?", zeptala se moje huba v uplný nezávislosti na mym mozku.
"Né. Blázníš? Doma. Na zahradě.", dodala lehounkým obloukem, jako by mi oznamovala, že včera upekla chleba.
"Takže to sis teď celý jen tak rychle vymyslela, že jo?", potřeboval jsem ujištění, že moje matka, na zahradě chalupy v severních Čechách, nechodí po zahradě v plavkách stylu burkiny a je jí přes sedmdesát!!!
"Co bych si vymejšlal. Včera tu byl hic. U vás ne?", jde máma přísně po logice a já jen zírám, jak pár slov dokáže člověka rozrajcovat k dalšímu rozvíjení příběhů. Jsem proti ní žabař.
"No hic byl. Ale vysvětli mi ty burkiny, prosim tě. Fakt jsi v tom nešla na Kačák? Přísahej!", zavelel jsem autoritativně.
"No co blázníš, si myslíš, že sem blázen?", zahrála uraženou na chvíli.
"Sem věděla, že bude hezky, tak jsem večer pěkně do nachytaný dešťovky namočila na celou noc ty dva baloňáky, co mám. No a ráno jsem pěkně nastrouhala mejdlo s jelenem, čoveče, vono teď stojí skoro třicet korun....", přeskočila matka z příběhu krátkou vsuvkou do konzumu.
A pak pokračovala.
"No a jak jsem ty baloňáky měla krásně vymáchaný, tak sem si eště řekla, že je vyplajchuju jako to dělala babička s prostěradlama. A tak jsem ten jeden položila na trávu a naplnila jsem konvici vodou...", příběh už začal bejt trošku nudnej...
"Počkej, počkej, vykašli se na konvici. Co ty burkiny? To mě zajímá.", fakt mě to zajímalo.
"No a ten druhej baloňák sem si mokrej oblíkla na plavky, abych zažila pocit těch burkíni. (burkíííííííííííííííni. pozn. aut.)
"A zapla sis ho?", další nekontrolovaná otázka vytvořená hubou bez závislosti na propojení s mozkem.
"No.", řekla máma jen tak.
"A?", nechtělo se mi plejtval slovama.
"A zařvala sem na Jirku, seděl v kuchyni u kafe, ať se podívá. A nahlavu sem si uvázala utěrku, co se tam válela po plotě.", skládala máma slovo za slovem zase jeden z jejích příběhů.
"A?", opakoval jsem se, ale co...
"No a von vykouk a řek: co je? A já řekla: Mám burkíni. (čtenář ví, jak to řekla...) a von zakejval hlavou a zavřel vokno. Takže mu muslimka na zahradě nevadí. Ale řeknu ti, do vody bych v tom nešla. To by mě hned utopilo, ta váha... počkej... mně už se vaří voda. Tak čau."
...a tak sem zapískal na Stellu, která přiběhla přímo přes celou louku, skákala těma kytkama a bylo takový to pozdně letní, ale pořád ještě, himlherdek, letní ráno...
