... zašeptal jsem jí do ucha a ta dvě slova pouštěl z pusy tak pomaloučku, jak jen to bylo možné...
Chtěli jsem tě pustit na volno, tak jak jsi celý život pobíhala a poskakovala kolem nás a všech dalších, co tě milovali, měli rádi, tulili se k tobě a házeli ti klacíky.
Chtěli jsme tě pustit na volno, ale zároveň jsme v sobě oba měli i slova k zastavení před cestou, ze který se už bytosti nevrací a zaseknou se někde daleko, kde je nevidíme, ale víme, že tam někde jsou.
Ležela jsi před náma na stole u veterináře a tělo bylo klidné a my dva s Josefem ochromení jasným koncem něčeho, co trvalo více než patnáct let.
Ve všechny ty dny ve více než patnácti letech jsi zdobila svojí přítomností každou minutu našeho společnýho přebývaní.
Rajzovali jsme spolu po výletech, v létě chodili plavat, v zimě bok po boku jsme vyšlapávali do sněhu naše stopy. Žili jsme vedle sebe radostně, v posteli jsi nás hřála svým kožíškem až do rána, kdy jsi z postele seskočila, postavila se k jejímu boku a tak dlouho jsi nám koukala do obličejů, až jsme vstali a vyrazili na špacír.
Těšili jsem se domů, jako ses ty těšila, až dorazíme.
A najednou je prázdno a v oknech hoří svíčky a my bloudíme bytem a bulíme a bulíme.
Ale tobě už je, holčičko, dobře.
A to je nejdůležitější.
Důležitější než naše přání, abys tu ještě byla.
Už je ti dobře. Leť...
(fotku Stelly na louce u nás jsem udělal já)
