Někdy je těžké odpovědět na máminu otázku, pokud na první dobrou nechytíte to, na co se vlastně ptá. Je to stejně obtížné, jako se snažit proniknout na burzu s prodejem krupicové kaše.
"Prejt?", pátrám, abych mohl odpovědět.
"No. V sobotu přece.", zahlaholí Zorina a já rychle listuju v mozku, abych si vzpomněl, co jsem v sobotu jedl.
"Já už si fakt nepamatuju, co jsme vařili, Zorino? Ale prejt to určitě nebyl."
Máma, na rozdíl ode mě, neváhá ani minutu.
"Proč bys měl vařit? Ptám se na ten pochod? Voni tam neprodávali jídlo?", drtí mě máma další otázkou a já jsem na moment v pytli.
"Pride myslíš?", napadne mě možná varianta jejího "prejtu".
"No, dyť to řikám - prejt. Ten pochod teplejch?", dostáváme se do souladu.
"Jo takhle, Zorinko. Já ti nerozuměl.", omlouvám se přívětivostí v hlase.
"Jak nerozuměl? Řikám prejt a ty taky řikáš prejt, tak jaký nerozuměl, prosimtě...?"
Vysvětlovat rozdíl ve vyslovování toho slova nemá smysl. Nakonec - shodli jsme se a to je důležitý.
"Já tam nebyl. Nechodim na to. To jsem ti ještě neřek?"
"Ne, tos mi nikdy neřek. Ale měls tam bejt. Já se dívala na televizi a mohla tam bejt celkem prča. Některý ty chlapi byli nalíčený líp než ženský, který potkávám na ulici. A to je kumšt, hochu, ti povím, se takhle dobře namalovat. A fajn bylo, že se všichni smáli. Toho je dneska na ulici taky málo."
"My jsme se byli koupat a taky jsme se smáli.", odpovím.
"Tak to je dobře. K úsměvu v těchhle hicech musí mít člověk důvod." zabrousí Zorina do dalšího tématu jednou malou přesmyčkou a hned po ní našteluje přesmyčku další.
"Často v poslední době myslím na to, jak začátečný a konečný je slovo pochovat."
Jsou hice, lidem mozek funguje trošku jinak, než je běžný a tak se ani nedivím tomu, že má matka chuť "chovat".
"Ty bys chtěla miminko?"
"Ježiši kriste, proč bych měla chtít miminko? To už ze sebe ve svym věku nevydoluju, ani kdybych moc chtěla. Myslim pochovat - jako pohřbít.", upřesní matka myšlenku o "pochování".
"Aha", vzmůžu se pouze.
"No. ... aha. Když se člověk narodí, tak chce každej pochovat, pomazlit se s nim. A když umře, tak ho jen pochovaj. Už se s nim nemazlej. Vono by to taky šlo dost blbě, si představ..."
Mazlit se mrtvolou jde asi fakt dost blbě. Musim dát mámě za pravdu - řikám si v duchu.
"Vidíš, to mě nikdy nenapadlo, že tyhle slova spolu u každýho z nás souvisej s jeho narozením i s jeho smrtí."
"Tak víc přemejšlej, to neni nikdy na škodu. Ale je to tak, že jo? To slovo je takový konejšivý. Nejdřív tě hejčkaj a nakonec tě hoděj do hlíny nebo do pece. A uznej, že "pochovat" v hlíně nebo v plameni je setsakra jiný, než pochovat v náručí. Proč je na tyhle dvě - tak jiný akce - použitý jen jedno jediný slovo? Hm?"
"No..., to fakt nevim.", přiznávám bez rozmýšlení.
"Tak to sem fakt ráda.", zazdí moji nevědomost Zorina sdělením, že je ráda, že něco nevim.
"Ráda?", pátrám.
"Jo. Ráda. Protože máš další důvod procvičovat mozek. Procvičovat mozek je důležitý. Pak se nebudeš tak blbě ptát, třeba když se zeptám, jakej byl prejt. Tak já du. Musim do skleníku pro rajčata. Víš co je rajče, že jo...?"
---
Vim, co je rajče. Vim dokonce, co je prejt a Pride. Ale v hlavě mám od našeho povídání pořád mámino dumáním nad tím, proč stejné slovo - "pochovat" - tak úzce souvisí se zrozením i smrtí?
---
Do přemýšlení zazvoní mobil. Máma.
"Ještě mě napadlo: co když umře nějakej hajzl?"
Tápu.
"Jak to souvisí?", ptám se po chvíli.
"Jak? Kdo by chtěl pochovat hajzla????, o tom přemejšlej! Já du zatim pro ty rajčata."
