Pan B chodil do práce ve smokingu, blejskavejch lakovkách a s vázacím motýlkem pod krkem. Když přišel na návštěvu k nám domů, zdobily jeho tělo vytahaný bílý nátělník, volné trenky, černé ponožky a vojenské pantofle...
Bydleli jsme tenkrát v ústeckém činžáku na jednom patře a pan B u našich dveří nikdy nezvonil. Vždy důrazně na dveře zabouchal dlaní, která v jeho profesi hladila a svírala krk violoncella, aby v druhé ruce držený smyčec rozehrával tóny melodií Suka, Janáčka, nebo Smetany.
Tóny violoncella mě často doprovázely chodbou cestou domů. Táhly se všemi třemi patry a v některých chvílích jsem měl pocit, že melodie teče dolů po šedivých schodech jako med.
Chodba domu, do kterého jsem se narodil, se tak díky panu B stávala koncertní síní.
Koncertní síní, kde se místo potlesku ozývaly kroky malýho kluka, kterej po nich poskakoval směrem domů.
A když sem tam tóny zmlkly a děti z činžáku měly volno, rozbouchal svojí pěstí pan B skoro všechny dveře nájemníků a pozval své malé sousedy na promítání...
Prckové z činžáku se sešli v bytě v posledním patře a byli odlifrováni do ložnice, kde se upelešili v manželské posteli, nad kterou na zdi visel obraz panenky Marie, Josefa a malýho Ježíška.
Před postelí postávala na malém štokrleti klasická promítačka s kotouči filmového pásu a plátnem se staly bílé dveře vedoucí z obejváku do ložnice.
Paní B měla jako správná kino uvaděčka namísto lístků v ruce tác s ještě vlažným koláčem a každej z nás, diváků, si jeden kousek z tácu stáhnul malou dlaničkou a poslechl si: "Ne, abys nám drobil do peřin!"
Posedávali jsem tenkrát s koláčem u pusy různě po posteli a klepali se natěšením na to, jak bude Charlie prchat před kordonem policajtu. Nemohli se dočkat chvilky, až Lauer skončí po krk v hluboké louži, nebo až uletí Frigovi jeho chevalierák při cestě vlakem.
Pan B postával v ložnici tak, jak ho Bůh viděl nejraději: v trenkách, tílku, černých ponožkách a vojenských pantoflí.
V ruce pan B neustále žmoulal kuličku uhnětenou z chlebové střídky. Kulička z chleba patřila mezi jeho prsty stejně, jako krk jeho hudebního nástroje.
"Tak co, sígři?", začal vždy promítání oslovením nás všech na manželské posteli s pusou pocukrovanou sladkou moučkou z koláče. "Pustíme si prču?", zařval pak, zavřel dveře do ložnice a sehnul se k promítačce s takovou vehemencí, až mu z trenek vyjela na zadní části jeho těla pověstná rýžka. Pak promítačku stisknutím jednoho knoflíku rozsvítil.
Kotouče na promítačce se za hlasitého chrchlání přístroje roztočily a naše malé dětské prdelky začaly po peřinách v posteli pana a paní B poskakovat jako pingpongové míčky, když je z výšky vysypeš z pytle na pingpongový stůl.
Oči všech dětí se rozevřely dokořán jako rozevřené náruče našich babiček a dědů a po bílém laku dveří se rozběhli komikové a padali, zakopávali, vjížděli autem do dřevěných baráků a mlátili se různými tyčemi po hlavách a srandovně přitom kroutili očima.
To vše se z počátku dělo pouze za zvuku chrchtající promítačky. Zvuk filmu nebyl přístroj schopný přenést do našich oušek.
Po chvilce ale pan B hodil kuličku z chlebové střídky do pusy, zvedl víko od piána, postaveného hned vedle dveří ložnice, zasedl na malou černou šroubovací stoličku, naklonil se tak, aby viděl na "plátno", po kterém pobíhali všichni ti legrační pánové, položil obě dlaně na klaviaturu a ... už to frčelo!
Jakmile se blížila chvíle, kdy se na plátně schylovalo k pořádný prče, nemohli jsme zůstat sedět na zadku. Jeden po druhém jsem na posteli vstali a začali skákat jak zjančený. Od pusy nám přímo do peřin pana a paní B lítaly drobky z koláče, pištěli jsme jako najatý a překřikovali jsme co to šlo tóny piána, jehož melodie všechno to dění v ložnici doprovázela.
Čím víc jsme křičeli, tím hlasitěji hrál pan B na piáno.
Divočina. Krása. Momenty volnosti. Pištivé nadšení. Zvuky pér v posteli, po které jsme poskakovali. Euforie. Svoboda!
A ve chvíli, kdy se všechno tohle propojovalo, postel vrzala z posledních sil a na zdi se začal pohybovat obraz s panenkou Marii, Josefem a Ježíškem, do kterého při poskakování některý z nás vrazil, se dveře do ložnice otevřely...
Komici zmizeli, my jsme ustali v řádění, piáno lehounce utichlo a mezi futry dveří se objevila paní B.
"Himlhergot", zakřičela na oko naštvaně, "co jsem vám říkala o těch drobcích?", zahartusila.
A dětská svoloč ztichla, sedla si zpět na sedinky a předstírala, že se tak chová po celou dobu promítaní. Místo sígrů roztomilušky jedna vedle druhé!
Pan B se pak na paní B pokaždé mile podíval, poslal jí vzduchem pusu a pomalým pohybem své natažené ruky zavřel dveře přímo před jejím obličejem.
Pak na nás mrknul, položil opět obě dlaně na klaviaturu a rozjel to ještě líp, než Limonádový Joe v baru s Tornádem Lou.
A manželská postel se zase stala trampolínou a my jsem jeden přes druhé křičeli: "Jóóóóó´" a "Nandej mu to!" a "Pozor! Je za tebou!" a "Týýýý vado." a "Přidéééééééééj" a smáli jsme se tak, až nám do očí vletěly slzy, které se potom smíchaly s drobky koláče kolem pusy a udělaly společně takovou sladkou slanou kašičku, kterou slízávat bylo tak slastné.
A pak, když na horním kotouči zbývalo už jen malinko filmového pásu, vstal pan B z černé šroubovací stoličky, u piána postával v předklonu a chystal se k závěrečnému piáno virblu, který dokázal utnout vždy přesně s koncem filmu v promítačce.
"A teď ustelte", zavelel k nám všem pan B, "a mazejte domů, sígři!"
A my všichni seskákali z postele, nad kterou visel obraz svaté rodiny, natáhli jsme prostěradlo, naducali polštáře a vzorně přeložili peřiny tak, jak to paní B měla ráda.
"A kdy bude další promítání?", zeptal se někdo z nás.
Pan B se podbral na bradě, pak si oběma dlaněma projel gumu na trenkách a řekl: "Až budete doma hodní.", a vypnul promítačku, rukou srovnal nakřivo visící obraz a otevřel nám dveře z kinosálu.
---
Na tohle všechno jsem si vzpomněl 28. října, když jsem ráno ležel v posteli a přemejšlel jsem o tom, jak náš státní svátek oslavím.
Oslavil jsem ho vzpomínkami na činžák, který se se chvílemi stával koncertní síní a chvílemi kinem s komiky a piáno doprovodem pana B.
