Nikoho jsem vědomě nepodvedl. Nikoho jsem neoloupil, hrubě nepomluvil a dokonce ani nezabil. A přesto jsem se poprvé v životě opravdu styděl za to, že jsem Čech.
Nikdy, nikde a nikomu jsem neměl problém říct kdo a odkud jsem.
Mám Česko rád stejně, jako jsem měl rád Československo, do kterého jsem se narodil.
Ač opravdu nefanoušek a téměř (kromě plavání) nesportovec, jsem byl vždycky pyšnej, když nějaká holka nebo kluk někde ve světě proběhli cílovou páskou jako první, nebo sázeli góly a body proti týmům ze zemí, do kterých by se ta naše vešla nijak nepřeložená i několikrát.
Lidem ze zahraničí jsem pokaždý rád ukazoval Prahu, nebo je zavezl do Slavonic, Telče, k údolí Labe nebo za plot k nám na chalupu.
Pokaždý mi bylo potěšením před vyjevenejma cizincema otevřít balení olomouckých syrečků nebo nalít do sklenice pořádně vychlazenou zlatavou plzeň.
A pýchou jsem málem prasknul pokaždé, když padala jména jako Dvořák, Janáček, Kolář, Toyen, Havel, Šíma, Kainar, Heyrovský a třeba Jágr.
A v listopadu 89 jsem byl pyšnej a hrdej zároveň!
Rozlohou jsme v porovnání se sousedícími státy prťaví. Jako Češi si často víme rady, jak se dostat z každý šlamastyky. Krásami země jsme unikátní (až na ten nedostatek slané vody a opakování přílivu a odlivu).
Nikdy jsem neměl potřebu mlžit odkud jsem a na svoji zem jsem byl hrdý.
Až do nedávna...
Na dovolené jsme s mojí známou navštívili místního ševce - jejího kamaráda. Dílnu má v centru Sarasoty. Vlezli jsme do klihem a stříhanou kůží vonícího kvelbu.
Přivyklý na to, že se lidi v Americe na každého smějou, že mu hned podávají ruce a vyptávají se odkud je, co dělá a jak dlouho se zdrží, jsem vlezl i k ševci.
Známá si nejdříve vyřídila svoje rozvrzaný boty a pak mě představila: "To je Marek, můj kamarád z Evropy, z Česka.", řekla obyčejně a já, s pusou od ucha k uchu, podal ruku směrem k ševci.
Ten milej malej snědej a usměvavej chlapík se na mě podíval a k nabízené ruce se měl tak, jako by se moje ruka proměnila v naštvanou kobru.
"Jsem z Ukrajiny, mám tam rodinu", začal anglicky a úsměv z jeho obličeje rázem zmizel.
"Jak může český prezident, po zkušenosti s Rusama z roku 68 být, tak hloupý a zlý? Jak může říkat takové věci a veřejně lhát? Já jsem se z Ukrajiny před měsícem vrátil...", pustil do mě všechnu svoji oprávněnou nespokojenost nad výroky a chováním českého prezidenta.
"Češi by se měli stydět.", dodal jen a nabízenou ruku nakonec přijal, ale určitě jen proto, aby nedělal zbytečné dusno před jeho dlouholetou kamarádkou a klientkou.
"Souhlasím s váma", odpověděl jsem. "Tohoto prezidenta jsem nevolil."
Víc už nemělo smysl říkat. Bylo mi hrozně.
Bylo mi hrozně před chlapem, kterej mi úplně nepoliticky, ale o to víc důrazněji sdělil, jak se Češi slovy svého prezidenta zachovali v dané situaci. Jako hajzlové. Jako přizdisráči. Jako podrazáci.
Heyrovský, údolí Labe, Kainar ba ani Havel s Jágrem by mě z té nepříjemné situace nedostali.
Slovní projevy hlavy státu ze mě udělaly, v očích jednoho Ukrajince žijícího na Floridě, normálního hajzla.
Poprvé v životě jsem se styděl za to, že jsem Čech.
Při odchodu z kvelbu jsem už ruku na rozloučenou nenabízel. Dobře mi tak.
Lekce v ševcovské dílně daleko od domova mě utvrdila v přesvědčení, že se nesmíme nechat konejšit našimi vlastními prohlášeními, že ten otylý, starý, všude kouřící, motající se, zlý a intrikánský pán "není mým prezidentem".
Je mým prezidentem, přestože jsem ho nevolil.
Zatím přesně nevím, jak budu postupovat a co budu dělat. Ale za to, že jsem Čech se už nikdy nechci stydět. Kor ne v případě, kdy pověst mojí země kurví takovej podlej panák, jakým je pan Zeman nejen v mých očích, ale i v očích obyčejnýho ševce na Floridě.
