Na dnešní den jsem se těšil moc. Těšil se stejným očekáváním, jako když jsem jako malej kluk vyrážel na výlet. Dospal jsem na rozdíl od dětství klidněji, ale to očekávání v sobě mělo velmi podobnou radost. A mít radost...
Někdo může přirovnání z radosti volby nového prezidenta s předvýletním pocitem dítěte považovat za nedůstojné, možná i nevhodné.
Nejde ale o porovnání těchto dvou skutečností, ale porovnání vnitřních pocitů.
Pocitů očekávání, radosti, nedočkavosti a těšení se na objevování čehosi nového.
Bude nový řidič autobusu veselý chlapík, nebo bručoun jako při posledním cestování?
Bude v rukou držet pevně volant, abychom spolu s ostatními vybrali všechny nečekané, nebo nebezpečné zatáčky na naší společné cestě, nebo mu bude jedno, že cestující při jeho stylu jízdy budou vypadávat ze sedadel a zvracet do igelitových sáčků?
Poznáme pouze nové, nebo nám budoucí výlet bude v některých okamžicích připomínat výlety, které už máme za sebou?
Zazpíváme si při naší další jízdě "Na Okoř je cesta" všichni společně, nebo si někdo zavře pusu na kličku a bude se tvářit, že není účastníkem aktuálního zájezdu?
A budeme mít kliku na počasí? Projedeme výlet za slunce, nebo budeme od autobusu ke vchodu na hrad kličkovat mezi kapkami deště?
Podobné a další pocity, radost, skepse nebo nedůvěra dneškem počínaje jsou oprávněné.
Ale to těšení!
To těšení stejné jako tenkrát, když jsme v průběhu našeho dětství nemohli dospat před naším dalším výletem.
Každý se rozhodneme sám. Buď se budeme těšit, nebo zůstaneme bručouny, kteří budou stále dokola hledat důvody, proč na společný výlet nejet, nebo se ho účastnit jako věčný kverulant.
Já se těším. Stejně jako tenkrát.
