"Tady chčije jako v Amazonii. Skoro mám chuť vyrazit na anakondy...", rozpovídala se matka romanticky tak nejvíc, jak to šlo.
"Takže se nudíš", reagoval jsem na první větu matčina telefonu, který příjemně rozskřípl pršavé nuselské odpoledne.
"Jo. A mám víkendy zdarma, tak jim trochu pustim žilou. Co děláš?", začal se rozvíjet dialog.
"Venku chčije stejně, takže jsem v posteli. Stelle se ven taky nechce...,", nedokončil jsem větu.
"...a je s tebou v posteli a taky tam máš kopjůtr, viď?"
Odhalení dokonáno.
"V konečnym důsledku jsi klonem Supermana a Madeleine Albrightový", nasolil jsem mámě pochvalu.
Leč...jak známo, po pochvale často přichází tupý úder.
"V konečnym důsledku...?", zůstalo nedořčeno z důvodu matčina nádechu.
"V konečnym důsledku?... Proboha, kdo vymyslel tuhle nemožnost?", a znovu nádech.
Já dýchal v pravidelném rytmu. Potichu.
"V konečném důsledku shořela část expedice firmy. V konečném důsledku se nesprávné stravovací návyky prokáží nadváhou a onemocněním kloubů. V konečném důsledku bude deficit státního rozpočtu krácen právě o ona tři procenta.", hluboký nádech.
Já stále v klidu - poslouchajíc, co jsem si, zřejmě, zasloužil.
"Proč všichni v médiích řikaj to šílený "v konečném důsledku? Nevíš?"
"Ty se teda ale fest nudíš, ti povím. Jak tě napadlo tohle vůbec zaznamenat?", otázal jsem se právem.
"Já už to študuju dost dlouho, ale teď jsem si na to vzpomněla poprvý ve chvíli, kdy s tebou mluvim. Stejně jsem se tě na to chtěla zeptat. Takže. Co si myslíš, proč to řikaj?".
"Aby vypadali chytře?", napadlo mě mezi prvním. "Mohli by říct třeba "nakonec".!", tipnul jsem si.
"Přesně!", zajásala máma do telefonu.
"V konečným důsledku je to na hovno, stačí říct "nakonec"., dodala.
"Tak čau. A vyžeň tu čubu z postele, v konečnym důsledku budeš muset luxovat komplet cejchy."
A položila telefon.
Možná vyrazila na ty anakondy...
