Oslava stého výročí založení naší vlasti by mohla být důvodem si vzpomenout. Vzpomenout na rodné místo, na lidi, na dny vašich životů a chvíle štěstí v nich...
Zapomeňte na oficiality, vojenskou přehlídku, medaile a řády. Raději jen tak obyčejně zavzpomínejte...
Zavzpomínejte na stromy ve vašich dětských zahradách. Zavzpomínejte na vůní svíčkový v českých hospodách a zmrzlé kotníky potulující se v potocích a řekách. Připomeňte si nedočkavost při pouštění draků nebo údiv pod nočním letním nebem v místě, které máte nejraději.
Vraťte se k tomu základnímu a odstřelte od sebe stížnosti, chmury a nespokojenost.
Z knihovny vytáhněte Broučky od pana Karafiáta, nebo některou z básní Josefa Seiferta a začněte listovat.
Ponořte svoje oči a myšlenky do obrazů pánů Šímy, Kupky nebo Josefa Lady a plujte s nimi v jejich fantaskních světech nebo hospodských rvačkách.
Nechte se omámit hudbou Janáčka, Dvořáka, Emila Viklického nebo Zuzany Navarové.
Projděte se kolem rybníků, zastavte se na březích řek nebo se vydejte na české kopce a kopečky a z jejich vrcholků zakřičte dolů vaše jméno.
Zajeďte do měst a vesnic, kde jste se narodili a jen tak bloumejte.
Oprašte při svých toulkách hroby těch, za kterými už nikdo nechodí a na náhrobní desky položte větvičku s rudě červenými kuličkami jeřabin.
Poděkujte v duchu za současnost a podívejte se s pokorou do vlastní minulosti.
Porozhlédněte se po šťastných okamžicích a usmějte se zdánlivým prohrám.
Všimněte si úsměvů lidí kolem vás a oplaťte jim stejně.
Přitiskněte k sobě ty, kteří dávají vaším dnům opravdový smysl.
Otevřete oči dokořán. Nastavte uši a dotkněte se ještě stále zelené trávy, nebo ze stromů utrhněte jedno z posledních letošních jablek.
Vzneste se. Vzneste se a lítejte nad tím vším a občas bříško ukazováčku ponořte do vší té tak vláčné a chutné smetany vašeho žití.
Do smetany vaší vlasti...
