Sirény apokalypsy v trabantech nejezdí!

Když má člověk štěstí a umí se pořádně porozhlídnout, může se klidně stát, že potká opravdového člověka. Opravdového ne podle mustru pana Polevoje, ale opravdového - svého za každé situace i v každé vteřině jeho žití.

Svítivě žlutý plyšový kožíšek, spíše paletko, byl v čekárně u veterináře k nepřehlédnutí.

Pokud by byl navěšen na modelku pro foceni do Vogue, jistě by něm zatoužila leckterá ženská, která ví, co je šmrnc!

Šmrncovní byly i ostatní kousky oblečení paní, které kožíšek kryl horní část těla.

Gumičky roušky s potiskem "Hellou Kitty" nořily svoji pružnost ho hustých ohnivě plápolajících zrzavých vlasů.

Freezové prstové rukavičky se tvářily jako sestřenice z druhého kolene. Jedna byla bílá, druhá starorůžová.

Legíny se vzorem cibuláku byly finální lahůdkou v outfitu dámy, které u nohou seděl neposednej vořech a tak jsme si se Stellou vybrali k čekání na kontrolu místo na židli hnedle vedle.

"Zanzibar, Diano.", oslovila s novinama v ruce paní svoji čubku, která si před ní v tu chvíli sedla a s nakloněnou hlavičkou čekala na další oslovení. "Tak na Zanzibar se už taky nesmí. Eště, že jsme to neplánovali, viď?", podrbala starorůžová rukavice drobnou mordu fenky Diany a kočička Kitty byla mohutným nádechem skoro vtažena do pusy a nosu paní ve žlutém kožíšku.

"Pojedeme na Slapy a budeme se otužovat, to je teď móda, Dianko. Vyjedem si na Rabyni! Co?" mrkla z nad roušky na svého psíka paní a poškrábala bílou rukavicí zviblmustr na pravém lýtku. Dianka se mohla radostí z pohlazení uvrtět k smrti.

"Cože?", naklonila paní na stranu hlavu stejně jako Dianka, "že bys chtěla, aby s náma jela i ta čubička od vedle?", mrkla na mě paní spiklenecky a tak mě pošťouchla.

"Stella nemá vodu moc ráda.", odpověděl jsem.

"Vidíš, Dianko, Stella! Stella McCartney.", dodala s patřičným respektem.

Stella si lehla. Nic neslyší, tak jí bylo jedno, kam ji paní a Dianka posunuly.

"Vona je Stella Zázvorková.", nabídl jsem jinou variantu Stelly, než kterou nabídla vedle mě sedící.

"Taky osobnost. O tom žádná.", podotkla paní ve žlutém a dodala: "Víte, já nechápu, proč se takovejm tvorům, jako jsou psi, dávají jména jako Bobík, Žulda nebo Rek. Já bejt pes, tak se za takový jméno stydím od čumáku po kakačku."

"Kakačku?", usmál jsem se.

"No, kakačku," usmála se i paní, "takovou tu dírku na druhym konci psího těla."

Stella pod židlí, na které jsem seděl, zabručela. Asi jí pod čumák nešlo označení kakačka.

"Takže Stella Zázvorková, říkáte. To byla, panečku, ženská!", povzdychla radostně paní ve žlutém. "Malinká a silná! Humor ji pánbu do těla naházel lopatou a výdrže ji sudičky u kolíbky naložily bagrem, bych řekla."

"To máte pravdu. Malejch lidí je pořád dost. Ale malejch velkejch lidí je míň než lanýžů., dal jsem žluté paní za pravdu.

"A víte proč?", podívala se na mě paní Žlutá.

"Nechám si poradit.", stal jsem se rád v tu chvíli přímo submisivním.

"Protože malý velký lidi nemaj potřebu ty opravdu malý přesvědčovat, že jsou jen malý. Nechaj je žít a je jim putna, co tihle malčíci vykládaji všude kolem. Malý velký lidi jsou jako bájný Sirény. Sirény, které když chtějí, zatlučou malíky pouhým zpěvem. Zpěvem, který věstí apokalypsu. Ale Sirény apokalypsy v trabantech nejezdí. Víte co tim myslim, že jo?", mrkla na mě paní Žlutá ve chvíli, kdy se otevřely dveře ordinace a sestra, která z nich vyšla se podívala směrem k nám.

"Tak, Lady Diana je na řadě", řekla pak zvesela do čekárny.

Paní Žlutá se zvedla, řekla mi "nashledanou" a do ordinace odvedla na vodítku Lady Dianu.

---

Sirény apokalypsy v trabantech nejezdí. Pamatujte si to!