I po tak mírné zimě, která nás lechtala teplotami na uších, je fajn poprvé plánovaně v noci otevřít okno v ložnici, skočit do postele a zaplout pod deku. Tichou tmu nočního města včera před půlnocí rozpáralo vykřičené sdělení: "Sem fakt pořádná kráva."
Odložíte knížku a zhasnete lampičku.
Ležíte na zádech, ruce zkřížený na prsou jako některý mumie v Údolí králů a Tarantino, Almodóvar i Lars von Trier hořce litujou, že nemůžou bejt pod dekou s váma ve vaší ložnici s otevřeným oknem.
Život s sebou nese zklamání.
Život s sebou nosí odhodlané na plno řečené pravdy.
Život s sebou nese nehrané údivy i patetická sdělení.
Někdy tohle všechno s sebou život nese ruku v ruce s alkoholovým opojením.
V případě včerejšího dialogu na nočním chodníku v Nuslích nešlo o opojení, ale o pořádně statnou opici.
Opice. Pod vlivem se v předjarním opojení svěřovali jeden druhému.
Svěřovali nám všem, co jsme nespali a prvně po zimě otevřeli okna, aby se nám krásně spalo...
"Kde mám kabelku?", začala nenápadně ona.
"A kde jsme?", pokračovala něžně dezorientovaně.
Bez jakékoliv agrese v hlase, jen takové nesmělé zjišťování stavu věcí a pohybu v prostoru.
"Už deme domu", odpověděl ten, od kterého se současně ozývaly zvuky jako z vodovodního kohoutku, ze kterého kvůli havárii pár dní netekla voda. Prostě cákal. Čural a cákal. Podle zvuku síly tlaku šlo o pořádnýho zdravýho chlapa.
"A kde mám tu kabelku?", mlela opilecky ona a v hlase se začalo richtovat zoufání ženy, která přišla o něco opravdu důležitého.
"Už deme domu", zopakoval a zvuk, který dosud vydávala počůrávaná stěna zídky, slábnul.
"Ty mě fakt sereš. Už s tebou nechci žít.", skončilo jedním řezem téma kabelky a začalo téma "život".
Na straně muže žádná reakce.
"Nechci s tebou žííííííííííííííííííííííít", zařvala tak, až se zvlnil asfalt na silnici a z přechodu na něm se stala zebra, která se dala na útěk do blízkého parku.
"Klid, už deme domu", ozvalo se z jeho pusy a já si začínal myslet, že si ta ženská vyšla na panáky s robotem. Nebejt toho čurání, byl jsem si tim stoprocentně jistej.
"Hele, jako chápeš to jo?" s opileckou melodií a slovosledem pokračovala dáma ve vysvětlování její životní situace.
"Chápu. Nechceš se mnou žít, protože tě seru a nemáš kabelku." dal do téměř holé věty všechny stesky svojí asi manželky ten, kterej jí nocí doprovázel domu - jak několikrát zopakoval.
Pak dodal: "... tady ji máš".
"Dyť je mokrá!", zapištěla Opilka.
"Dyť sem chcal", odpověděl chlapsky a do ticha noci cvaknul zapalovač.
"Chceš zapálit?", zeptal se džentlmensky.
"Nejsem táborák."., řekla uraženě a dopištěla vzteky další větu: "Vona je uplně mokrá. Total. A smrdíííí!"
"Neřvi", okřiknul jí tak, že se u mého okna zavlnil okap.
Chvíli bylo ticho.
"Já to takhle nechci", rozjela další kolo dialogu paní Opilka.
"Co s tim uděláme, no?", osedlala opět koně nikdy nekončícího dialogu muž/žena a hodila do placu jednu z existenčních otázek chlapovi, se kterym žít je zřejmě peklo a ona to nehodlá snášet ani o vteřinu déle.
"Normálně to votřu kapesníkem. Dyť sou to jen chcanky", odpověděl chlapsky.
A pak ulice ztichla.
Možná ji začal líbat. Možná otíral počuranou kabelkou a ona si mlčky vychutnávala pohled na jeho výkon. Možná se jen sebrali a odešli domu...
