Léto je pábitel na jakého není. Najednou vám do hlavy větříkem zažene jím nevyslovená slova, která se ve vaší hlavě poskládají do vzpomínek...
Každé léto touto dobou byla naše chalupa ostrovem v moři zlatavého, věčně se vlnícího obilného oceánu. Ze zadní strany, směrem k lesu se laskavě pohybovaly stejně zlatavé klasy divoké trávy na louce, přes kterou nikdo nechodil. Když ale do tohoto pozlátkového moře někdo vstoupil náhodou, nikdy nezapomene, jak tráva do chodidel řezala, ale její vysoké klásky s chloupky po obvodu zlehounka šimraly lýtka tuláka/plavce.
A my, malí parchanti v tuto dobu po ránu vybíhali na mez před chalupou na ranní obloučky a přitom jsme s netrpělivostí vyhlíželi první koráby, které do toho moře zlatého obilí vplují.
"... babi, a když už přijede pan Vávra?", ptali jsme se každé ráno při snídani u hrnku čaje s citronem a cukrem a krajíce chleba s máslem a malinovou marmuládou.
Babička nás pokaždé odbyla pravdivým "až to přijde, tak to přijde" a ohnula se k dvířkám sporáku, zlatou kličkou otevřela jeho dvířka a do žhavého přihodila ještě jedno, dvě polínka.
A pak to jedno ráno přišlo!
Modré koráby se objevily na horizontu v polích směrem k Petrovicím a my jsme při tom úžasu zapomněli, že děláme obloučky a pustili jsme bimbásky a skákali jsme po mezi a křičeli "pan Vávra jede, pan Vávra jede, babííííííííííííííí, pan Vávra jede" a byli jsme štastní i přes počůraná stehýnka a vlhké trenky.
A pak jsme celý den ze střechy kůlny sledovali, jak se ty korábový kombajny otáčej na lánu u Petrovic a s každým vyžatým pruhem jsme byli víc a víc natěšení, protože pak pan Vávra přijede na menší pole před naší chalupou a to teprve bude něco!
"Tak poďte, pane Vávra, upekla jsem buchty a mám k tomu čaj.", pozvala babička pana Vávru na snídani u nás a on si sedl ke stolu a židle pod jeho mohutným tělem náhle zmizela. Jen tak z podzadku pana Vávry sem tam zakvílela bolestí.
Pan Vávra byl kombajnér jak se patří. Byl by stejný i kapitán lodi, protože takový mašiny můžou šoférovat jen pořádný chlapi. Například babiččinu buchtu dal pan Vávra na jeden hlt a ještě s ní v puse klidně rozprávěl. Takovej to byl chlap.
No a pak si s babičkou povídali, jak celej ten rok zase utekl a co se nestalo a co se stalo a my jsme netrpělivě posedávali na lavici u stolu a svědily nás zadky - nedočkavostí.
A když pan Vávra vdechl pátou buchtu, tak vstal, jeho obrovské břicho pod bílým nátělníkem opticky ještě nabobtnalo a řekl: "Tak, kluci, jdeme na to!"
A my vyskočili jako rachejtle a běželi jsme ke kombajnu zaparkovanýmu nad naší mezí a poskakovali jsme nedočkavostí - a to pořádně dlouho, protože pan Vávra mez zdolával obtížně, jako by lezl na Matterhorn.
Pak jsme ještě museli čekat, než se vyškrábal do kabiny kombajnu a když se usadil, podal nám dolů svoji silnou zapocenou chlupatou ruku, my se do ní zavěsili našima dlaničkama a pan Vávra nás vytáh za sebou.
Pak řek "kdo bude řídit" a my jsme s bráchou křičeli a pištěli "já, ne já, néééé já, já, já" a zase to rozsek pan Vávra a vzal mě za ruku, mrsknul si mě do klína a otočil klíčkem ve startéru.
A pak to jelo. Kosák, nebo kosiště vepředu kombajnu se roztočilo a pan Vávra sešlápl pedály, zařadil a mně dal do ruky volant a já vjel do toho moře a příď mého škuneru rozrážela zlaté vlny a koráb se chvílema i viklal, jak vjel do nějakýho pangejtu, ale to mi nevadilo, protože velké břicho pana Vávry za mými zády bylo měkké jako peřina.
A když jsme dojeli na otočku, vyměnil si se mnou brácha místo, usadil se na klín pana Vávry a točil volantem a já seděl na sedátku u vokýnka a přidržoval jsem se takový plastový úchytky a když jsme jeli kolem chalupy, tak nám babička mávala z okna světnice a my jsme s bráchou křičeli "ahoj babiiii, ahoooj babi, my jedemeeeee". A utěrka v ruce naší babičky se pomalu ztrácela za levobokem korábu a my jsme zase vjeli do menšího pangejtu a vlny před námi se rozestupovaly a zlato zmizelo stejně rychle, jako mizí dětství, když si na něj vzpomeneme jako už hodně dospělí.
Pan Vávra už asi není. Kombajnuje někde v nebi mráčky. Babička už taky není. Ale možná mu právě v tuto roční dobu mává při jeho kombajnování utěrkou a možná i slyší naše ""ahoj babiiii, ahoooj babi, my jedemeeeee."
A pro mě, který tu jsem, zbylo jen nesplnitelné přání: sednout si tak na klín pana Vávry...
---
Léto je pábitel na jakého není. Najednou vám do hlavy větříkem zažene jím nevyslovená slova, která se ve vaší hlavě poskládají do vzpomínek...
