"Lidi se často do dětství nedokážou vrátit, protože sou tlustý.", další ze životních poznatků mojí Zoriny.
"Jak víš, že sem ti chtěla volat?", zeptala se máma dřív, než jsem jí stačil říct ahoj poté, co zvedla telefon ode mě.
"Pupeční šňůra funguje, Zorino, i když je dáááávno fiklá. Je poslední den prázdnin a tak ti volám, abys nezapomněla koupit taveňáci k sváče do školy.", loučil jsem se s dětským volnem vzpomínkou na to, jak se v září v lednici uhnízdily taveňáky, páč je máma nebo babička ráno mázly na krajíc, druhým krajícem přilepily k sobě, zabalily do ubrousku a my pak ve třídě plivali kousky rozměklý buničiny na školní lavice.
"No, vidíš. A já ti chtěla volat, abych ti řekla, že je večer tradiční rozlučkovej táborák.", jela máma společně se mnou poslední všední volnej den léta.
Rozlučkový táboráky "tenkrát" měly dvě roviny. Dětskou tryznu a dospělou merendu. Parchántci smutněli z nutného návratu do škamen a dospělí se radovali, že budou mít jistou jistou část dne, kdy se nebudou muset ohlížet, hlídat, kárat, poučovat, napomínat a rozdělovat činnost.
"Je to pytli, Zorino, měli bysme se začít loučit.", zvednul jsem ze země klacek a hodil ho Stelle do louky s trávou rezavou, jako plechový válce sochaře Sušky.
"Může ti stará ženská trochu poradit?", zeptala se máma tak mile, jako když na žemli mažeš domácí meruňkovou marmeládu.
"Ženská jako ty mi může poradit i s barvou na lakování mojí rakve. Pusť se do toho."
"Musíš si najít vyvýšený místo a zatáhnout břicho.", začala Zorina.
"Zatáhnout břicho?", podíval jsem se na moji bublinu pod lehkým bavlněným tričkem.
"No, zatáhnout břicho. To je důležitý. Tlustý lidi, který tohle nedokážou, se nemůžou vrátit do dětství a rozloučit se s prázdninama."
Spojení "tlustý břicho a rozlučka s létem" se mi nevešlo do hlavy. "Jak to spolu souvisí?", zeptal jsem se.
"Ha! Vidíš. Dospělej, vlastně už pán v letech a nevíš. Eště, že máš maminku...", protáhla Zorina slovo "maminku" do délky kvalitně vyžvejkanýho Pedra.
Stella, zasypaná po srsti různejma semínkama z louky, ze které přitáhla zpátky klacík, vrtěla ocáskem a čekala na další můj vrh. Mrsknul jsem větví co nejdál.
"Tak povídej.", řekl jsem ve chvíli, kdy jsem z kraje chodníku urval pár - na poslední chvíli ještě narostlých - listů pampelišek, který jsem hodil za plot dvěma hladovejm mečícím kozám.
"Pamatuješ si, jak jsme jako děti často sedávali na mezi?", začala Zorina.
"My dva? Společně jako děti?", rejpnul jsem si, "promiň, mutr, tak to si fakt nepamatuju."
"Ale prd společně. Každej jako malý dítě. Vono je ještě brzo, viď?... a ty tak trochu pořád chrápeš...", srovnala Zorina z fantazie do logiky její předchozí sdělení.
"Tak dál.", řekl jsem jen dvě slova, protože se můj neprobranej mozek musel vypořádat s dalším mrskem klacku daleko do rezavějící nivy.
"Tak dál.", řekla Zorina. "Sedávali jsme na prdeli, paty těsně pod zadkem, ruce objímaly skrčený nohy a brada na kolenou. Na to jsi asi zapomněl, co? Jak dlouho jsi takhle neseděl? Hm?"
"Zapomněl.", přiznal jsem, ale v zápětí..."a pod trenky mi tenkrát foukal vítr a sem tam mě do kulek píchala ostrá tráva."
"No, vidíš.", zajásala Zorina, "to je přesně ten posez, ve kterym se maj lidi loučit s létem. S vánkem v trenkách. A musí to bejt na vyvýšenym místě. To je taky důležitý."
Kozy mečely, chtěly další porci a Stella u mejch nohou vrtěla vocasem s mokrym klackem v mordě.
"Na vyvýšenym místě?", dostal jsem se zase do úzkejch.
"No to je snad jasný i v osum ráno, ne? Stačí mez. Ale lepší je nějakej kopec. Nepředpokládám, že bys takový posezení zvládnul na větvi stromu, i když votamtad ... to by teda bylo něco!"
"Takže vyvýšený místo je asi důležitý.", poznamenal jsem.
"Vyvýšený místo a malý - v ideálním případě žádný - břicho. S panděrem se nemůžeš tolik soustředit. A bez dechu za chvíli vomdlíš. Dokážeš to svoje vlastně ještě zatáhnout?", zasadila matka úder mužské ješitnosti.
"Proč?", dostalo se mi z huby jen jedno slovo.
"Proč? Proboha proč asi, když základem posezu je obejmutí lejtek a posazení brady na kolena. Eště nějakej dotaz?"
"Aha.", dospěl jsem k dalšímu jednomu slovu. Vlastně citoslovci.
"Takže od rána nežrat a v podvečer sednout na mez, ruce kolem nohou a čumět."
"Čumět kam?"
"Kristepanenanebesích.", vyklouzly z máminy pusy slova spojená do jednoho. "Čumět do daleka. Proto to místo nahoře. Abys viděl. Když člověk čumí jen pár metrů dopředu, vidí často prd!"
"No to jo. Rozhled je důležitej. Vidíš kopce, louky, pole a možná i blejskající se hladinu rybníka nebo rozběhnutej potok.", konečně jsem se po ránu rozpovídal.
"...a nejen to!", poznamenala Zorina slibně.
"Co dál?"
"Lidi z tenkrát uvidíš. Pani Chudobovou, Lojsku Včelákovou, tetu Věru i starýho Herdejčuka. I paní Buriánová z konzumu se může mihnout."
Přislib, že uvidím dávno nevídané byl krásnej.
"Všechny tyhle lidi uvidim. I Lídu?", skoro jsem žadonil.
"Uvidíš všechno. Sedni si na zadek, zatáhni břicho, obejmy nohy a bradu si posaď na kolena. Pak uvidíš všechno. I to, na co jsi třeba na krátko zapomněl. Rozluč se s létem a přivítej zapomenutý. A jak jsem řekla - nežer, aby ti břicho nebránilo vzpomínat co nejdýl. Já to zkusila už včera na Meteláku."
"Na kopci nad chalupou?", něha mě vískala, co to šlo.
"Jo jo. Najednou jsem místo naparáděnejch chalup s tichejma zahradama zahlídla voprejskaný baráky plný křiku a běhání dětí. Zaslechla kvokání slepic paní Šmídový. Viděla jsem Chudobu, jak honí po zadní zahradě naše ovce. A když jsem si nohy přitáhla víc k tělu, slyšela jsem mámu jak řiká: "Co tu sedíš a čumíš? Kluci maj hlad..."
---
...takže...až dneska přijde ten správnej čas, seberte se, najděte vyvýšený místo, sedněte si na zadek, obejměte nohy a posaďte bradu na vlastní kolena. Ženskejm ať pod sukně nebo zástěru vane vánek a chlapy, ať ostřice píchá pod trenkama. Rozlučte se s prázdninama...
