Zhubnu. Uklidím už konečně tu půdu. Ponořím se do angličtiny. Začnu běhat. Přestanu kouřit. Tohle všechno je dost omšelý. Jak přijde novej rok, lidi si začnou tak trochu nalhávat...
"S novym rokem jsem usoudila, že bude lepší se v koupelně začít zamykat.", oznámila mi matka do telefonu svoje letošní předsevzetí.
"No", váhal jsem notnou chvíli a pozoroval Stellu, jak si to po svym stařeckym pěkně šmajdá cestou plnou louží.
"No co?", vystrčila Zorina růžky dvěma slovy, která mi přistála v uších.
"No... že je dost kuriózní předsevzetí. Nebo to má bejt trest? Pro koho?"
"Jakej trest?" zahrmácelo opět z těla matky, "...hochu, to už je spíš o ochraně duševního zdraví všech kolem mě.", rozvedla částečně svoji úvahu o zamykání se v koupelně matka. "Teda...kolem mě, kdybych tam stála nahá."
"Jako že už blbý, jo?" vyjelo ze mě automaticky, protože s matkou si povídáme o žití tak, jak běží.
"No, hochu, voni i ty kynutý knedlíky, když je vyndám z hrnce, jsou na pohled skoro hezčí."
Vyprsknul jsem před sebe přímo roj smíchu.
"Mami....", zařval jsem v odpověď.
"Jo...mami....", zaznělo z mobilu tentokrát smutně, "...babi, hochu, babi."
---
Stella se bůhví proč rozeběhla. Šlo jí to náramně. Škoda, že se rozeběhla jiným směrem. A škoda, že mně to mezi loužema utíká špatně. A velká škoda, že je Stella už hluchá jako pařez...
"Mami, promiň, musím dohnat Stellu, hned jsem zpátky..."
"Jaký promiň?", zahrmácela opět matka, "já se si tady obnažuju do kynutejch knedlíků a ty budeš po louce radši honit čubu? Dyť už neběhá, co tu byla, tak pajdala. A je hluchá. Tak jí nech běžet, vona se vrátí. Blbá eště neni."
Dilema. Knedlíky, nebo dohonit hluchýho psa?
"Hele, tak běž", zavoní z telefonu máminy slova. "To důležitý jsem ti už stejně řekla a už bysme se jen opakovali. Dožeň čubu a začni běhat! Pusu. Čau."
---
... a bylo. Telefon zmlknul, Stella si to pádila kolem koňský ohrady a já začal běhat... To důležitý jsme si už stejně řekli.
