S chutí bych se v sedě i vyčural

Přestěhujte velký byt. Nemejte se a rovnou jděte vyvenčit psa, kterej na vás celej den čekal. Budete fakt rádi, že procházku přežijete.

Starej pán (to jako já), zmordovanej po stěhování, sedí na lavičce v parku.

Ksicht oteklej únavou, ruce a nohy vyklepaný jako řízky v rodině, kde se na všem šetří.

V obličeji výraz duševně nemocného muže krátce po lobotomii. Na pravym lejtku ještě fleky od primalexu. Oblečení dost ošuntělé a kolem krku pověšené vodítko a na něm zavěšené klíč.

Pes se ode mě vzdálil tak daleko, aby se za mě nemusela stydět ani čuchat ještě neosprchovaný tělo. Chtěl jsem nejdřív vyvenčit a až pak se naložit do vany a provést rekultivaci vlastního já.

Bylo mi úplně jedno, jak vypadám. Byl jsem rád, že jsem přežil.

Na lavičku vedle sedly dvě mladý holky. No - spíš ještě nanynky.

"Sem se vožrala jako kráva. Dan je boží. Von je tak citlivej.", vychrlila jedna z nich.

Můj mozek nebyl s to podobnou informaci zpracovat. Pouze ji přijal. Tělo nereagovalo vůbec. Nepočítám slabé záchvěvy svalů v křeči. Otočit hlavou směrem k lavičce se mi nechtělo a vlastně to ani nebylo nutný. Nanynky mluvily dost nahlas.

"Dan je citlivej kurevník.", odpověděla druhá.

Mozek pořád nereagoval jinak, než na první signální. Přijal jsem další informaci o Danovi, našpulil rty a chtěl zapískat na Stellu, která někam na chvíli zmizela. Místo zapísknutí mi z pusy vyjely sliny a pomalu se mi z dolního rtu v nepřerušené linii přemístily na zapocený triko s několika bílými fleky. Nechal jsem Stellu Stellou, ruce měl těžké jako železniční koleje, otřít se nebylo možný. Tak jsem se pokusil sliny natáhnout zpět do pusy. Šlo o jedinej možnej výkon, kterej bylo schopný moje tělo zhroucený na lavičce v parku zrealizovat. 

Něco jsem natáhl. Nicméně na tričku většina slin prostě zůstala a usadila se tam.

"Nechutnej dědek. Koukni jak slintá.", řekla ta, co se ožrala jako kráva.

Bylo mi to buřt. Byl jsem rád, že žiju a kdybych měl pod šortkama plenku Tena, s chutí bych se v sedě i vyčural.

"Třeba je nemocnej", odpověděla druhá.

"Je starej a dement, asi", opravila úsudek kamarádky ta, co tvrdila, že Dan je citlivej.

Seděl jsem dál odevzdaně na lavičce, koukal přímo před sebe a čekal, až Stella vyleze z křoví. Pořád jsem slyšel cinkat její známky na obojku a tak jsem byl bez obav, že by se vydala na druhou stranu řeky. 

"Náš děda už taky uslintává", řekla ta hodnější, která si myslela, že jsem nemocnej.

"Tady žijou různý houmles", vyrukovala druhá nanynka, "voni tu i spěj. To vim."

Vim to taky. Chodim sem ráno venčit psa a na lavičkách pospávaj chlapi různě postrojení a hodně promočení. Stačí jedno stěhování, neumytí se, sednutí na lavičku a jste jeden z nich. Pořád mi to bylo jedno. Sbíral jsem síly na to, abych se zase zvednul a s vyvenčenou Stellou došel domu.

Najednou nějakej morous ve vzduchu nebo co, já se nadejch, pichání a štípání v nose a kejchnutí jako prase!

A vypadal jsem jako prase. 

To co ze mě nevyjelo pusou, vyletělo nosem a hlas, který jsem neměl sílu žádným způsobem koordinovat zaúpěl bolestí z toho, jak se ve mně neplánovaně pohly všechny možny svaly, který byly úplně na kaši.

"Ty vole, to je prasééé. To je fakt dobytééék", afektovaně zahlaholila nanynka ožírací.

Otřel jsem si zbytek nudlí kolem nosu do chlupů na předloktí, sebral zbytek sil, otočil se směrem k nim a poslal jsem je do prdele.

Nanynky se tiše sebraly a téměř bez protestu odešly. "Humáč" bylo jediné slovo, které moje uši zaslechly.

Poposedl jsem na lavičce, lokty si opřel o stehna a koukal dolu na asfalt chodníku. 

Najednou se před mejma očima objevily chodidla dospělýho chlapa a před obličej mi vjela umolousaná dlaň, která mezi prsty svírala včerejší zatím nezapálenej vajgl od cigarety. "Nechceš cigáro?", ozval se zatraceně zmlácenej chlapskej hlas.

Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se sbíral k tomu, abych vstal a vydal se domu do vany.

Byl jsem na odpis, neměl jsem Tena plenku a riskovat únik z dalšího tělesného otvoru jsem si fakt nemoh dovolit...