Zřejmě zklamu mlsálky a gastronauty, ale v tomhle případu nepůjde o nový recept na jedno z vánočních cukroví. Věc se má jinak...
"... jo, málem bych zapomněla. Jak ty máš rád ty příběhy, tak pro tebe jeden mám.", řekla už skoro na odchodu z jednoho menšího předvánočního setkání a kabát, kterej měl barvu hořčice, se jí zase svezl po ramenou dolu a byl přehozen přes opěradlo židle, na které seděla.
"Příběhů neni nikdy dost. Sem s nim.", těšil jsem se a očima zkontroloval hladinku zbývajícího kafe v mym hrnku.
"Johanka se mě tuhle zeptala, kdy dostane ty krámy, co jí o nich vyprávěly holky ze třídy. Čekala jsem sice tuhle otázku až za pár let, ale co naděláš, když přijde?", upila maminka Johanky z mýho hrnku, protože ten její byl prázdnej jako první minuty poté, co vás proberou z narkózy.
"Dyť jí ještě není deset, ne?", zeptal jsem se.
"Devět.", upřesnila mamka Johanky, "ale zeptala se a tak jsem musela."
"Tak ven s tim.", hecoval jsem.
"Motýly jsem vynechala, to hnusný slovo jsem vyměnila za měsíčky a pak už jen ta obvyklá story, co mámy jednou musej dcerám vyprávět o tom, co je velkou část života téměř pravidelně čeká. Můžu se ještě napít?", mrkla na mě a očima pak sjela už k téměř prázdnému hrnku.
"Napít ode mě? Za co? Za vynechaný motýly a náhradu slova krámy? No ty jsi z levnýho kraje, ti povim. Kde je ten příběh?", zakabonil jsem jako obličej.
"Ten teď přijde. Seš netrpělivej jako ten můj.", vypustila z pusy poté, kdy v ní zmizel poslední hlt MÝHO kafe.
"Tak...", čekal jsem.
"No a pár dní na to jsem v rámci výchovy nechala Johanku koukat na "Božskou Emu". Víš přece - jako vždy skvělej Mahler, božská Božidara a melodie, který dělaj z očí studánky."
Se suchem v krku, protože už nebylo co popíjet, jsem lehce podotknul: "Měsíčky se nevyhnou ani božské, holka. S tím nic nenaděláš..."
"Neruš.", lehce mě zkrotila maminka Johanky.
"Sedim tak v křesle, načnutá jako nikdy, v očích slzy, Johanka upíchnutá hned vedle mě a obejvákem kolem nás pluje to jedinečný "měsííííčku poostůůj, chvííí ííí í ly, řekni mi mi řekni, kde je můůůůj mi lý", předzpívala mi skoro jako Beňačková. "Znáš to, že jo?"
Kejvnul jsem hlavou a dodal: "A jak tohle všechno souvisí s menstruací?", nechápal jsem úplně.
Maminka v tu chvíli už zase stála a natahovala si před tím odložený kabát v barvě hořčice.
"Johanka se na mě podívala. Já uplakaná jako najatá pohřební plačka a kolem emocí, že by se daly sekat mačetou. No a ta moje HOLČIČKA říká: "Mami, pani Destinová nechtěla měsičky? Proč? Dyť je to ženská." vysolila mi maminka sled přemýšlení malý holky, která čekala na krámy a místo nich jednou dostane měsíčky. "Tak já letim. Musim ještě někde sehnat jednorožce. Pa a pozdravuj doma."
Dostal jsem pusu a kabát s maminkou vevnitř odcházel z kavárny.
"Jo...a krásný Vánoce přeju.", zaslechl jsem ještě před tím, než kabát zcela zmizel z mých očí.
---
Johanka mi pěkne zavařila. Na co budu příště při poslechu árie z Rusalky myslet je nasnadě.
