Rozpáraná něha

"Vytahala jsem z půdy všechny možný starý svetry, hrábla jsem pro ně i do skříní různě po baráku a všechno odvezu do důchoďáku.", oznámila mi matka v těchto podzimních dnech. V září se zbavuje zimního oblečení. Něco je divně...

Ranní mlhy už svojí hustotou a výskytem konkukrují mlhám, kterými probíhal hafík z Baskervillu a i když se slunce snaží jako Ilja Muromec, léto je v tahu a před náma zima.

V tuto dobu obvykle lidé mění ve svých skříních letní oblečení za podzimní a dělají v šatnících, šatnách, šuflatech a skříních místa flanelu, vlně, čepicím, šálám a tlustejm ponožkám.

 Ne tak Zorina!

"Všechny nenošený svetry jsem naházela do takový ty modrý tašky se zipem a mám je na sedačce vzadu v autě a až pojedu kolem intru, tak to tam vyložim, ať si stařenky pohrajou."

Stojím v ranním lese kousek od České Lípy, piju z voskovaného kelímku ranní kafe, mlha kolem lesů hustá jako 30% smetana do svíčkový a matka mi do ucha mluví o intru a stařenkách, které si pohrajou s nevyužitými svetry naší rodiny. 

"I ten s norskejma vzorama od tety Pilousový vyhučí?", vzpomněl jsem si na svetr uštrykovanej k Vánocům, který měl přes záda, ramena a prsa vypletenej norskej vzor. Kdo tenkrat takovej neměl, nemoho vlastně ani do sklepa pro uhlí...

"I ten, chlapče, i ten. A ještě takovej ten, co mi upletla máma z červený vlny se zlatejma knoflíkama.", dodala Zorina.

"Vypadala jsi v něm jako Louskáček.", vzpomenu si hned a vůně kafe z kelímku a pohádková mlha z lesa mě táhnou zase zpátky do mé dalekosti a máminy vzdálenosti od doby, kdy byla feš v červeném propínacím cardiganu.

"A pak jde světem i pár vašich svetrů. Víš kterejch? Takovejch tech smotanejch z ruznejch zbytků vln.", pokračuje máma vyprávění o plošném vymýcení svetrů mého dětství a mládí a já si v lese u Český Lípy začínám vzpomínat.

Vzpomínat na fialovej ušák, ve kterým při pletení sedávala babička Lída, jehlice v jejích dlaních cinkaly jedna o druhou a z proutěnýho koše k rukám Lídy vedly různobarevné provázky. Kdyby měla ten košík s vlnou prásknutej někde nad sebou, vypadala by jako na kapačkách.

Motala jehlicema svetry z vlny jiných vypáraných svetrů a sem tam pletla svoje díla z vln úplně nových. Když se jo kreativně rozjela, smíchala starou vypáranou vlnu s lautr novou a pak chodila s polotovarem svetru v rukách po bytě až našla mámu, postavila se k ní a řekla: "Co myslíš? Pasuje to spolu?"... a obě pak bříškama prstů zkoumaly, jestli k sobě pasujou barvy a celá struktura připravované krásy, nebo jestli se na to nemá babička spíš vyprdnout, uvařit si kafe, zapálit cigárko a přečíst Vlastu v "klidné"domácnosti, jejíž byla součástí stejně jako my s bráchou projíždějící byt na koloběžkách...

"A ten svetr na čundry?", zeptal jsem se Zoriny s velkou obavou v hlase.

V případě tohoto svetru šlo spíš o něco, co se podobalo domku Afričana uplácaného z rákosí a kravského trusu. 

Ne, že by svetr nějak smrděl. Byl jen opravdu velký a upletený ze zbytku pořádnejch vln. Těžký byl jak krosna naplněná na 5 denní tůru po horách a když ho člověk vysílenej celodenním nošením večer odložil, stál u skříně jako jurta Mongolů nebo právě onen zmiňovaný domek Afričana.

"Jo jo, chlapče, i ten je na zadní sedačce aut. Do tašky se už nevlez, ale je tam taky. To si babky na intru pohrajou.", potvrdila domněnku o skonu této rodinné relikvie máma.

"Dyť ho ani neunesou, jak je těžkej.", vyšlo ze mě.

"Jak neunesou? Voni ho nebudou nosit. Voni ho rozpáraj.", pravila Zorina s dost chladnokrevnou melodií v hlase.

"Ty vezeš babkám do důchoďáku naše starý svetry aby je vypáraly?", překvapilo mě.

Máma se rozesmála a po kmenu borovice kousek ode mě začínal ordinovat pan Datel.

"A cos myslel? Že by ty hrůzy ty babičky nosily? Dyť by ty svetry po tobě měly jako šaty. To je přece jasný, že je budou párat.", mluvila Zorina dál. "Hezky na podzim a v zimě se večer sejdou v klubovně, hlídačka hodí na stůl tvůj starej svetr a babky budou párat, motat klubíčka a povídat si přece. To tě nenapadlo?"

"Ne, to mě nenapadlo, že budou párat něhu.", odpověděl jsem pravdu a pan Datel mlátil hlavou o kmen borovice.

"Jakou něhu?", zarazila se Zorina.

"No babiččinu přece.", vysvětloval jsem. "Jak vždycky seděla v tom fialovym ušáku a pletla, aby nám to slušelo a aby nám bylo teplo."

"No. Já bych to obrátila.", přerušila máma jemně moje vzpomínání, "aby nám bylo teplo a sem tam to i slušelo. Vona byla Lida fakt šikovná, ale to pletení jí zrovna moc nešlo. Řekněme si to na rovinu. Ale je to hezký - rozpáraná něha, to se mi líbí. Vidím, že jsem tě neporodila zbytečně."

"Takže ty jim ty svetry vezeš fakt aby je ty babky v zimě vypáraly?", zeptal jsem se znovu.

"To víš že jo. Sama vim, jak je zima dlouhá a nudná. O večerech v tý době nemluvě. A v našem důchoďáku nemaj na ty vokšopy co dělaj lidi pro druhý lidi. Náš intr je celkem chudej a staříci tam můžou tak na špacír, koupit si v jednotě nějakej ten cukrkandl a cestou do svýho pokoje se podívat na skály. Ale to můžou jen když to neklouže, protože padaj. Takže v zimě utrum a co maj dělat? Čumět na televizi a polykat prášky? To bych se na to vysrala.", dovyprávěla mutr popis života vesnických babiček umístěných v domově důchodců, kde se nepořádaji žádný "vokšopy".

"Takže jim vezeš svetry.", usmál jsem se do vyprávěného příběhu a okem sjel na špičku bot, do kterých nenápadně prosakovala ranní podzimní rosa a začala studit.

"Přesně tak. Budou spolu, budou si povídat a třeba si vzpomenou i na to, jak ony samy pletly svetry dětem a vnoučatum a hned jim bude líp a navíc si procvičej i prsty a revma může jít do prdele. Pěkně hezky každej večer jeden až dva svetříky a ty klubíčka pak po sobě můžou házet, nebo jim přístě přivezu jehlice a voni se ty babky zase rozpomenou a začnou plíst. Pletou už chudáci nohama, tak proč nechat zahálet ruce, ne? A ještě si pocvičej mozeček...", popsala v krátkosti svoji aktuální podzimní misi Zorina.

"Já to ještě řekla Zdence a Míle, ty mi pár svetrů taky připravily, tak budou mít babky celou zimu co dělat. Myslíš že je to blbý?", zeptala se mě nakonec máma.

Pan Datel dodatloval a mlha kolem lesů se začala rozplývat, jako když látku pokropenou rozprašovačem žehličky přejedete její horkou plochou. Kolem bylo ticho podzimního rána a kafe v kelímku přestalo vonět, protože už dávno hřálo moje břicho.

"Vůbec si nemyslim, Zorino, že je to blbý. Je to naopak nádherný a já tě miluju, ale už musím jít. Už na mě mávaj. A klidně na ten intr odvez všechny moje chalupový svetry a nech mi tam jen jeden. Ten bude úplně stačit."

"Takže schváleno?", zaradovala se máma.

"Schváleno. Rozjdeď akci "Rozpáraná něha". Pusu, mami, já už fakt musim."

...

... a vypíp sem mobil a špičky bot byly mokrý jako záda žabiček kuňkalek a pan Datel přelítl na další kmen a mlha se ztratila úplně a já se jen nadejchnul a šel za těmi, co na mě mávali. Začíná podzim a babičky v důchoďáků pár kilometrů ode mě začnou třeba příští týden párat něhu.

"I