Jeden by řek´, že lidem dělá "dobře" láska, zdraví, důvěra nebo třeba jen obyčejná radost. Tohle ale přestává platit ve chvíli, když nad hlavou některých začne zářit "moje šťastná hvězda".
Když nad hlavami některých Čechů začne svítit šťastná hvězda, neděje se to, co by se dít mělo. Lásku zhltne závist, radost spolkne nepřejícnost a spokojenost se sveze na stejných sáňkách jako nenávist.
A jindy nadějný svit "šťastné hvězdy" se promění ve světlo, které čtenáře zavede do smradlavých bažin smutného sebeuspokojení.
"Rakovina se vrátila!" "Ziskům z reality show obětuje mateřství." "Bartoška se ocitl ve finanční pasti." "Bílá se už nechce spálit a raději bude sama." "Drama začíná znovu!" "Připravila ho manželka o všechno?"
Takové zprávy potěší a srdíčko nejednoho čtenáře zaplesá, že je na tom někdo ještě hůř, než on sám.
Nahromaděná nespokojenost a nepřejícnost se spokojeně rochňá v žumpách časopisů s názvem "Můj čas na kafíčko", nebo "Moje šťastná hvězda", anebo dokonce "Můj kousek štěstí".
Štěstí čtenáře je v takových případech plně závislé na hrůzách, nemocích, rozchodech, okrádání a nakonec i na smrti druhých.
Na levný recyklovaný papír porodí "novináři" opravdový odpad a hladovejm nepřejícníkům pak prodávají novinky ze života "slavných" za pár opravdu zasmrádlých kaček.
Mezi všema těma titulkama podobných magazínu mě v trafice nejvíce chytil ten, který tvrdí, že "11 let v seriálu Ulice jí zničilo život."
No bodejť by ne! Jen se každodenně dívat s vážností a vášní na příběhy, ve kterých se ztratí bicykl, zaběhne kočka nebo Milan šuká Radku namísto Lenky, nemůže skončit jinak. Kdepak Bergman! "Ulice" svou lehkostí servíruje tupé příběhy tak, jak by je rádi prožívali ti, kteří usednou před bednu, roztrhnou pytlík s chipsama a těšej se z toho, že to jinde taky zrovna nešlape... A pak se hnedle, v následující scéně, mohou radovat z toho, jak snadná jsou řešení zapeklitých případů...
Slova v ústech herců plní nenažrané duše stejně efektivně, jako slova vylitá na papír ve shora zmíněných titulech. Jednomu se z nich chce krkat a prdět, pro jiné znamenají manu nebeskou.
Nejsem tak krátkozraký, abych netušil, jak funguje dobře podaná bulvární zpráva. Tady, nebo jinde na světě je to pořád to samý a pořád dokola. Příběhy, které jsou mozkem čtenářů zpracovány stejně mechanicky, jako jsou křupavé chipsy drceny zuby jejich jedlíků.
Jeden by nad tím vším mávnul nejraději rukou. Jenže...jenže mi to moc nejde.
Téměř všeobecná aktuální česká nasranost a nepřejícnost dělá z lidí oddané ovce, které na vymezeném prostoru likvidují zbytky nabízené českou mediální mini loukou. Nežvýkají sladké zelené výhonky, ale pochutnávají si - s prapodivnou radostí - na suchých, pichlavých bodlácích.
Jejich chuť, se podobných hostin účastnit, mě leká.
Všechno "moje" (Moje šťastná hvězda, Můj čas na kafíčko, Můj kousek štěstí) by podle mě mělo být výsostí. Něčím tak niterně a se mnou svázaným, že žitím jinde by se udusilo na první nádech. Rozhodně se nejedná o "moje" za deset devadesát vytištěné na LWC papíru! Takovou potupu by si moje "moje" nezasloužilo, ani kdyby zlobilo sebevíc.
"Moje" se teda v posledních letech často mění na "jejich moje". A čím je to "jejich moje" horší než moje "moje", tak sláva.
Rakovina? Hurá!!! ...
Něco je blbě.
