"Asi si budu o Jéžíška přát k vánocum nějakou tu kouzelnou zaklínací hůlku a pak ten brajgl kolem nás vysmejčim."
Když se moje matka rozhodne řešit situaci, ve který není spokojená, lze předpokládat, že k této nápravě využije lecjakých prostředků.
"Víš přece jaká já sem - co na srdci, to hubou ven. Vono se sice řiká, že na jazyku, ale jazyk zůstává často zamčenej hubou a nic se neděje."
"Ajajaj...tys zase byla upřímná, Zorino, co?", odhadoval jsem sled dalšího vyprávění.
"A to se teď moc nenosí, co? Jenže...já sem už stará bréca a do hrobu si všechny ty křivdy, ulomousanosti a fujtably brát nechci, protože to tam kolem bude jen voňavý a hezký, sem se rozhodla."
Zorina už konstruuje život po životě.
"Tak co ti tentokrát hráblo proti srsti, Zorinko, rozpovídej se.", ponouknul jsem mámu, aby měla radost.
"Tak třeba to, že prej si letos budou lidi dávat na štědrej den k snídani ňáký pane tóne. Slyšel jsi vo tom? Vánočka půjde do kopru, nebo jak to bude?
"Pane tóne neznám.", řekl jsem odhodlaně.
"Poznáš, chlapečku, poznáš. Je to taková nakynutá hrouda v krabici s provázkem, prej z Itálie. Ať si to ty talijáni hltaj sami, ne? Asi proto, že to stojí za prd, to posílaj k nám a jak jsou ženský líný a nepečou, tak vánočky nebudou kvůli týhle italský buchtě k sehnání. Pak ale český děti ani nepoznaj tu rodinnou domácí pohodu.", sypala ze sebe Zorina naštvání na nějakou italskou buchtu.
"OK.", pochopil jsem, "takže tě naštvalo, že letos se bude krájet panettone a ne vánočka. Co dál?"
"Kájínek.", vypudila jedno slovo z pusy máma. "Chápeš, že soudem odsouzenej vrah má v televizi svůj pořad? Vypráví o tom, jak vykrádal kvelby a byty, ale že prej byl hodnej. Jenom krad. Nikoho nezmlátil..."
"A pak zabil.", dodal jsem.
"No a pak zabil a seděl a utíkal a zase seděl a pak dostal milost a řiká, že nezabil. Mám věřit jemu, nebo českejm soudům? Ha..."
"Každej uvěří tomu, čemu věřit chce.", odpověděl jsem. "Ty tomu, že kvůli panettone nebude vánoční pohoda, jiný lidi tomu, že Kajínek nevraždil a další tomu, že jedna a jedna jsou dvě."
"Počkej. Nejsou?", zarazila se Zorina.
"Kdo ví...", obalil jsem odpověď tajemnem.
"No vidíš, to mě nenapadlo. Klidně sedum, že jo? Záleží na tom, jak se člověk dívá na svět."
"Pusu, Zorinko, miluju tě i za to, jak si dokážeš hrát.", radoval jsem se.
"A ještě mě naštvalo", nenechala se máma ukonejšit projevem mé přízně, "jak zase lidi s novou zimou začali smrdět. To je ti teď v autobusech taková rychta, že by jí nepřežil ani Brežněv - a že ten ustál leccos. Tak hned jak vlezu dovnitř, tak si připnu kabát pod krkem, narazim víc čepici a votvírám vokna. Radši dojedou domu zpocená, než pozvracená. U vás lidi nesmrděj?"
Neodpověděl jsem. Zajímalo mě spíš to další, co současně Zorinu čílí.
"Takže panettone, Kájínek a smradlavý lidi. Co dál?"
"Co dál? A to se ti zdá málo? Pár dní před božíma svátkama a takovej švajneraj všude kolem?"
"Je toho víc, ale politika nás zajímá asi tak jako hovna včel, takže co?"
"A to se, hochu, pleteš. Kdyby lidi zajímali takový obyčejnosti jako jsou hovna včel, tak by neměli důvod se dívat na blbosti o Kájínkovi a kynutá buchta z Itálie by se k jejich kušně ani nedostala. A myli by se!
"A dokázal bys to zařídit?", naděje ve mně bylo stejně, jako v malym klukovi, kterej z okna čumí do noční oblohy a čeká na padající betlémskou hvězdu.
"Dokázala. Letos si po letech zase budu přát něco k vánocum. Takovou tu kouzelnickou hůlku. Cinknu jednou a ... vánočka. Cinknu dvakrát a ... vrazi přestanou pindat v televizi. Cinknu třikrát a lidi budou vonět. Cinknu čtyřikrát a lidi maj hubu od ucha k uchu. Cinknu pětkrát a zvířata začnou mluvit. Cinknu šestkrát a ty co lžou začnou kulhat - abysme je líp poznali. Cinknu sedumkrát a vyčaruju si syrečky a chleba s máslem a s cibulí a bude mi dobře. Hůlku potřebuju."
Nevíte, kde se dá taková hůlka pořídit? Už jen kvůli těm hubám od ucha k uchu a syrečkům s cibulí...
