Ta paní vypadala spíš jako trpaslík. Trpaslík s ruksakem, se kterým na zádech mašírovala ulicí dolů a nahlas si přitom prozpěvovala. Internacionálu...
Pár kroků přede mnou si to kopcem dolů mašíroval ruksak. Ruksak s nožičkama. Ruksak zpívající.
"...již chvíííí se světa základ vráááatký, my ničím nejsmee buďme všíííím", hlaholila z pusy ruksaku slova a jako střela letěla do nebe modrýho jako šmolka.
Zvědavá Stella přestala po trase čichat různě psy vyčůrané pohádky a ruksak předeběhla, aby si ho mohla prohlídnout i ze předu.
Ruksak se zastavil, přestal zpívat a pravil: "Čí ty seš, pejsku?" a pak se otočil směrem ke mně.
Ruksak na nožičkách měl obličej plný líbeznosti. Dosud skrytá tvář byla znásobenou přívětivostí a očka se ve tváři leskla jako vzácné skleněnky mezi obyčejnýma hliněnýma kuličkama na cvrnkání.
"Pozdrav pánbu", pozdravil jsem ruksak, "to je moje Stella.", odpověděl jsem.
"Dejžto pánbu", pozdravil mě na oplátku ruksak a zhluboka se nadýchl, "to je ale pěknej psíček a takový krásný jméno má - Hvězdička.", dodal ruksak a aniž by se musel sklonit, začal Stellu drbat nad ocáskem, protože věděl, že tam to mají psíčci nejraději, páč tlapkama ani mordou se do těch míst nedostanou.
"Nebo jako to pivo.", nabídl jsem další možný výklad jména mojí Stelly.
"Já bych teda, s dovolením", řekl ruksak, "dala přednost tý hvězdičce."
"Tak jo. Ale "Stella negra", černá hvězda! Vona totiž byla jako štěně celá černá, jen konce tlapek, náprsenku a špičku ocasu měla bílou, jako by proběhla krajáčem se smetanou."
"A teď už je šedivá, viď?", drbal dál Stellu ruksak nad ocáskem a pak přestal a rukou dozadu hozenou vytáhl z boční kapsy svazek natrhaných kopřiv. "Z toho si udělejte čaj.", řekl mi a nabídl svazek žahavek. "To je dobrý pro tělo."
"Tak to moc děkuju.", převzal jsem kopřivy a z tašky zavěšené přes rameno jsem vytáhnul kofilu. "Tady máte na revanš.", řekl jsem a čokotyčinku podal ruksakovi. "Můžu se vás něco zeptat?", osmělil jsme se.
"To víte, že jo. Zeptat se můžete. Co byste chtěl vědít?", zeptal se ruksak, když si kofilu stejným grifem ruky uschoval do své boční kapsy, která byla ještě před chvíli schovkou pro kopřivy.
"Proč jste si zpívala Internacionálu?"
Ruksak si dal ruce v bok a jednu nožku ponořenou do holínky šoupnul kousek před sebe. "Vona je to taková písnička do kroku, vědí? A navíc celej život zkoumám, co ta písnička vlastně říká."
"A říká teda co?", ptal jsem se a přehazoval kopřivy z ruky do ruky, protože ty mrchy utrhnutý žahaly jako čert.
"Asi aby si lidi nenechali všechno líbit. Aby se ozvali, nedrželi hubu a nehrbili se, vědí?", vysvětloval ruksak obsah songu.
".... a co ten "hlad znět"", ptal jsem se dál.
"No jakože jim kručí hlady v břiše, nebo vás napadá něco jinýho?", zeptal se ruksak mě.
Stella kousek poodběhla, přičapla na trávník a poslal do něj to, co jí asi už trošku tlačilo v bříšku.
"Mohla bych se vás přidržet?", řekl najednou ruksak, "... něco mě tlačí v botě a musí to ven." a šup, ruka ruksaku se čapla mých boků, ruksak se postavil na jednu nožku a druhou rukou stáhl z nožky holínku, ze které se vykutálel vlašský ořech.
"Tady jsi!", vykřikl ruksak radostně, "...co já se tě včera nahledala....", vzal ruksak ořech do dlaně a nechal ho v ní lehounce kolíbat ze strany na stranu.
"Vy nosíte ořechy v holinách? To je krásný.", řekl jsem ve chvíli, kdy malinká nožka opět vplula do holínky, která ještě před chvílí schovávala jádrem naducanou skořápku ořechu.
"V holínkách domů přinesu leccos... ", dal se do dalšího vyprávění ruksak, "kousky větviček, listy stromů a často stébla trávy. Jak sem malá a ráda se toulám, tak se do holin dostanou připomínky mýho pochodování, vědí?, mrkly na mě ty veselý skleněnky něžně uložený v očních důlkách ruksaku.
"A v tom ruksaku nosíte co?", odvážil jsem se zeptat.
"Tam nosim radost.", odpověděl ruksak krátce, ale to sem nechtěl a tak jsem se pustil do dalších otázek.
"A jakou třeba?"
"Minule třeba pokličku na hrnec, kterou jsem našla u potoka."
"Asi ztroskotaný UFO.", plácnul jsem se diskuze.
"A nepudeme zase dál? Máme společnou cestu, že?", podíval se na mě ruksak zespodu.
Dali jsme se do krůčků. Kdybysme se totiž dali "do kroku", přišel bych po pár krocích o paní, která v ruksaku na zádech nosí radost.
"A kromě tý pokličky máte v ruksaku co?", nenechal jsem mého zpytování.
Ruksak při cestě dolů kopcem poskakoval jako malej kluk při jarní vycházce.
"Jednou se v něm objevila mřížka ze zadu na lednici. Víte, taková ta mřížka...", řekl ruksak. "A já jí doma píchla před zeď a teď se po ní plazej kytičky a ta mřížka už vůbec není vidět, ale měla by bejt, protože ty kytičky jsou tam jen díky ní. Vona je taková zbytečně plachá."
"Kdo je plachej?", ptal jsem se při krůčkování dál.
"No ta mřížka. Taky by si měla sem tam zazpívat Internacionálu.", řekl ruksak. "Stello, vrať se!", křikl pak na Stellu, která omámená slovy z vyčůraných pohádek zaběhla až příliš daleko.
"A dál v tom ruksaku máte co?", těšil jsem se na další příběhy.
Ruksak se zastavil a přísně se na mě podíval.
"Panáčku..., radosti po málu a štěstí po kotníky! Pamatujte si to." řekl ruksak vážně. "Když je radosti příliš, lidi začnou blbnout a vymejšlet šlendrián. A štěstí stačí tak akorát. Pěkně po kotníčky... Ráchat se ve štěstí je znakem nenažranosti. Nedáte si se mnou na půl ten ořech?", vyjela směrem ke mně dlaň, ve které se povalovala bachratá světle hnědá skořápka ořechu. "Rozlouskněte ho."
---
Radosti po málu a štěstí po kotníky! Pamatujte si to
