"...tak jsem koupila takovej ten balonek na gumě, pastelky a rumový pralinky, zabalila, odnesla na poštu a snad to vyjde."
"Super!", vyjelo mi z pusy radostně, i když jsem ještě netušil, jakej byl důvody nákup balonku, pastelek a rumovejch pralinek. Bláhově jsem se domníval, že se jedná o dárkovej balíček, co dostane Valiček za pár dní poštou k narozeninám. Pouťovej balonek na gumě jsem v ruce neměl ani nepamatuju. Máma prostě ví...
"A tos poslala už teď? Dyť je ještě móře času, Zorinko...", byl jsem něžnej jako sněženka, protože mi udělalo radost, jak matka o dárku k mejm 54. narozeninám přemejšlí. Takovejch potěšení v jedný bedýnce...
"Co sem pleteš tvoje narozeniny? Řekla sem snad, že ty věci posílám za tebou?", zahuhlala hraně naštvaně máma. "Nejsi jedinej, komu chci dělat radost!"
A bum! A je po radosti i těšení. Míček na gumě mě zase mine, pastelkama nevybarvim ani prd a to už vůbec nepíšu o tom, že moje milovaný pralinky pošmajchluje patrem a jazykem někdo úplně jinej. Komu ale tyhle věci teda pošle?
"No tak teda ne, no. Promiň, že sem tak sebestřednej, komu ale tuhle krásnou kolekci radosti posíláš?", zamířil jsem přímo na Zorinu komoru.
"Hele", začala tak zlehka po jejim, "sem si všimla, jak sou lidi často načuřený a radost jim neudělaj už ani drahý kabelky nebo nablejskaný auťáky a že už nevědi co by a lítaj do kosmu a tak se si řekla...."
Mámino mluvení začalo bejt napínavý.
"Že někomu pošleš místo ferrari míček na gumě?", nedalo mi si lehce ironicky zažonglovat.
"A proč ne?", zaznělo jasně. "Ferrari si může koupit každej. Nebo vlastně skoro každej. Ale míček na gumě? Kdy sis ho naposled koupil, no? Nevíš, viď. No tak vidíš.", zaznělo jasně z pusy mámy a pokračovalo to dál.
"Takovej nádhernej set - míček, pastelky a pralinky - ocení každej majitele ferrari, o tom žádná. Ale řekni mi, jak jsi majitele takový káry našla mezi našema známejma?", pídil jsem se.
"Tak předně - o ferrari si začal mluvit ty, já ne. A nejde o set, ale o tři balíčky. I když je pravda, že kdybych to celý poslala najednou, tak ušetřím za krabičky na balení a možná i za poštovný. Ale vem to čert. Hlavně, aby to někomu udělalo radost.", dovysvětlovala matka postupně svůj nový projekt - tak se to teď píše, ne?
"A komu si to teda poslala?", byl jsem už nervozní jak Stella, když nad ní držim misku s obranym kuřecim masem, mrkví a kolínkama.
"Já ti ani nevim.", zazněla odpověď, kterou jsem opravdu nečekal.
"Bože, Zorino, jak nevíš, komu jsi poštou poslala pralinky? To přece musíš vědět. Dyť jsi s nima byla na poště, ne?", zalekl jsem se představy, že matka opravdu duševně chátrá a začíná dělat skopičiny.
"No tak méno sem věděla, to je jasný. Ale ty lidi neznám."
"Já tomu nerozumim, Zorinko. Eště jednou, prosim tě."
"Sme byli třeba v Litoměřicích pro jabka. A tam sem si na zvonku jednoho činžáku přečetla jméno a adresa byla jasná. No tak sem koupila ty pralinky, zabalila je a poslala na to méno a adresu, abych těm lidem tam udělala radost. Už chápeš?"
"Tohle chápu. Chtěla jsi udělat někomu cizímu radost, tak sis zjistila po svym jméno a adresu a poslala mu bonbóny s pozdravem, ať mu chutnaj a že zdraví Zorka. Jo?"
"Ne.", se slovy v odpovědi máma šetřila jako židovka z Toleda.
"Jak ne? Dyť si řikala, žes to poslala...", zmatek začal mít převahu nad realitou i mojí představou.
"Já sem jim tam nenapsala, že je zdraví Zorka. Já jim tam na malej lísteček napsala, že sem jim jen chtěla udělat radost a že jestli chtěj udělat radost i někomu jinýmu, ať taky něco koupěj a pošlou někomu neznámýmu."
"Jak neznámýmu, dyť si na ten balíček musela napsat zpáteční adresu, ne?"
Ticho nebylo ani chvilenku.
"No to sem musela, ale ne svojí, ty mezuláne. Sem si vymyslela méno i adresu, ale fakt takovou, aby se pošta vrátila, kdyby na tu adresu napsali poděkování. Aby to celý bylo takový tajemný a přesto hezký, ne?"
"A ty sis vymyslela jiný jméno a adresu a šla to hodit na poštu v Tisý? To teda ženská za přepážkou asi čuměla, když četla, že nejsi Zorinka, ale třeba Eva...", šťouchnul jsem si do mámy něžně, páč se mi ten její projekt tuze zalíbil.
"Sem to poslala z Ústí. Tam už mě neznaj.", upřesnila matka.
"A co když budou mít ty obdarovaní strach pralinky sníst. Třeba že sou votrávený...", hledal jsem v máminnym marketingu alespoň nějakou trhlinu.
"No tak si je nedaj, no bóže. Nezchudnu. Ale myslim, že obyčejný lidi bez ferrari eště nejsou tak zblblí, aby si nedali pralinku, když jim k tomu napíšu, že jsem jim jen chtěla udělat radost. Ale máš recht, jídlo příště posílat nebudu."
"Příště?", udivilo mě.
"Jo. Dokud budu mít čas a nějakou tu kačku bokem, koupim něco jen tak a až zase pojedeme na vejlet, kouknu vobčas na zvonek..."
Takže, vážení...až se k vám poštou náhodou dostane třeba ozdobná gumička do vlasů, nebo párátka od někoho neznámýho, nedejte na podpis. Zorka může bejt v tu chvíli i Pavlem nebo Josefínou. Do hlavy jí nikdo nevidí. Jen chtěla udělat neznámej lidem malou radost...
P.S. Asi se k tomu jejím projektu přidám.
