Proleťte se na labutích

Znáte ty dny, kdybyste nejradši strčili hlavu do šuplíku v kredenci, nebo zalezli do automatické pračky se zanechanou předvolbou "ždímání 1000 otáček". Znáte, že jo?

Jsou to dny, když už před probuzením člověk cítí, že ráno bude vypadat jako fest rozježděná louže, dopoledne jako týden starý hrnec se zbytkama zkyslý držkový a odpoledne se bude tvářit lstivě jako růžový daňový tiskopis. Celý až téměř apokalyptický den uzavřou složenky, které vypadnou z poštovní schránky a cedulka: VÝTAH NEJEDE.

V takových dnech není v moci ani knížek, ani hudby, ani filmu, ale ani lidí kolem vás na složenky zapomenout, vygumovat růžovou barvu z daňového přiznání nebo rozbitý výtah rozpohybovat.

Na takový dny se musí jinak.

Třeba dojet někam za město a dál jít pěšky. Jít pořád dál. Neohlížet se, jenom se rozhlížet. Neutíkat. Jenom unikat. A v hlavě uvařit čaj s citronem a z uší nechat vytéct med.

A prsty nechat proměnit ve větve s kočičkama a jejíma kožíškama si hladit tvář.

A otevřít dokořán pusu a stoupnout si proti větru tak, až se vám tváře nafouknou do tvaru rozpůleného melounu a z nosu jako roje včel vyletí černá melounová semínka.

Nastavte větru i svoje prsa a pozorujte, jak studený vzduch změní tvar vašich bradavek. Stanou se z nich hroty, které vás samé ochrání před nájezdy loupežných hord nepříjemností a strachů.

A pak klesněte na čtyři a po kolenou a s dlaněmi na trávě zjišťujte, co vlastně vidí váš pes, když ho venčíte na louce u lesa.

A až se během po čtyřech unavíte, lehněte si na záda a koukejte nahoru.

Zbystřete sluch. Napněte kůžičku na vašich ušních bubínkách.

A nadechněte se zhluboka. Naplňte plíce vzduchem a radostí a vystřelte do nebe nad vámi slovo, které vás potěší.

Prdeeeeel! Ach Bože! Proč já? Táhni! nebo Lásko.

A pozorujte, jak to slovo letí nahoru, jak se zmenšuje, jak třeba i mění směr a klidně si zmizí.

Stejně jako slovo vystřelené do nebe totiž postupně zmizí všechno, co v danou chvilku trápí vaše nehty, nebo rameno nebo vaše myšlenky. Celý vaše já. Není to sice žádné čáry máry fuk, ale postupně se všechny ústrky a nehody vytratí.

A zůstanete jen vy. Odpočatí a připravení na další podobné dny, kdy se třeba proletíte na labutích, abyste z nadhledu poznali, že svět je někdy jako drsná drátěnka na drhnutí zapečených kastrólů. 

Sem tam se bez drátěnky neobejdeme, ale ten lesk potom....!