Čím jsem starší, tím více raději mám jednoduchá řešení, půvabné pravdy a zamotané příběhy. A děti mám čím dál raději... Jsou jako malý louže po dešti, do kterých s chutí vždycky dupnu, abych osvěžil to někdy až příliš usedlé okolí.
Nejsem premiérovej typ. Na film nebo divadlo si vždycky radši dojdu s menším časovým odstupem. Případná nepříjemná překvapení ze zážitku nemají pak takovou moc, jako když se na cokoliv očekávaného vydáte hned první možnej den.
Jinak je to s miminkama. Tam si ty premiéry kolem mě užívám stejně jako pozorování větru v polích před naší chalupou, když v létě sedím brzo ráno na zápraží a upíjím meltu z otlučeného hrnku s pomněnkama.
Když jsem pozvanej na premiéru novýho člověka - nečekám ani vteřinu a odpovídám: "jo, jo...! kdy můžu přijet?" a nejradši bych už v tu chvíli vylejzal kopeček u porodnice v Podolí.
Moje "miminkovská nedočkavost" je zřejmě způsobena rozhodnutím někoho tam nahoře, že vlastní děti nikdy nebudou. A tak si postupně "přivlastňuju" ty kolem mě narozený a kromě kojení jsem oddanej jakejmkoliv jejich tužbám a přáním.
Další novej člověk se zrovna nedávno ukázal v naší partě.
Byli jsme si ho SAMOZŘEJMĚ prohlídnout ještě za čerstva v porodnici. Právě v tom Podolí, které je skrytou za vysokou skálou a jehož areál jeprorostlý krásnými stromy a miminka hned po panu doktorovi, mámě a tátovi můžou z oken koukat na řeku. Moc dobře vybraný místo pro příchod na svět!
V chodbě porodnice jsem do svojí dlaně dostal malou dlaň jedné z "mých holek", která mě na návštěvu doprovázela.
Nové mamince jsme kytku nekoupili - těch měla v pokoji, jak jsme pak zjistili, celej záhon.
Čerstvé mamince jsme koupili krabičku lentilek. Kupuju lentilky hlavně dospělým - aby měli pomůcku k návratu do dětství. Aby ještě líp vnímali svoje děti. Aby si s ní zarachotili a aby po vysypaní lentilek na stůl snědly nejdřív ty hnědý (ty sou takovy vobyčejný), pak zelený a pak červený. A červenejma si holky - bez rozdílu věku - jestě musej namalovat pusu jako rtěnkou.
Takže jsme šli s tou malou holkou ruku v ruce nahoru po schodech, ona chrastila do rytmu kroků lentilkama a kolem to vonělo po miminkách a doktorech. A bylo tak hodne krásně, až kláštěrně klidno.
Maminka ležela v posteli a v obličeji vypadala, jako by před chvíli skončila Ironmana v kombinaci s právě doběhnutým maratónem. Šedá, strhaná, unavená, tichá a KRÁSNÁ!
"Moje holka" předala mamince krabičku lentilek. "Na", řekla a mlčela.
Já jsem taky mlčel, protože mluvit nebylo nutný. To ticho kolem bylo tak pronikavý, že by každý moje slovo zastřelo jedním krátkým tahem.
Nová "ženská" ležela na postýlce vedle.
Spala.
Průhledně zelinkavo bílá. Černé vlasy. Žádné obočí.
"Trochu jako Fantomas, viď", zaslechl jsem od pokořitelky maratónu z vedlejší dospělé postele a zaznamenal jsem, jak jí v puse křupla první lentilka.
"Fantomase jsem měl vždycky rád...", naklonil jsem se k postýlce a novou ženskou si chvíli prohlížel a vítal ji potichu mezi mýma dětma.
"Proč se vzdává?", padlo do ticha pokoje odvážným dětským hlasem. "Moje holka", se kterou jsme přišli na návštěvu, tak okomentoval polohu, ve které se nová ženská právě nalézala. Na zádíčkách s rukama položenýma podle hlavy.
"Nevzdává se. Vítá tě!", odpověděl jsem.
"Tak proč spí, když mě vítá?"
Bum! Další přesný zásah jednoduchou otázkou.
"Nespí, jen má zavřený oči. Ví to tom, že jsi tady", vysvětloval jsem.
"A jak se jmenuje?", další dotaz.
"Anežka", řekla Anežčina maminka a dívala se při tom na postýlku vedle a červenou lentilkou si snad úplně nevědomky malovala pusu.
"Ahoj, Anežko, slyšíš mě?", šla do plnejch moje holka.
"Slyší tě. Ale kašle na tebe. Protože je najedená a odpočívá. Nech jí bejt, ona si přijde hrát. Teď na tebe kašle.", vysvětlil jsem rychle, protože jsem poznal, že kamarádka už by taky šla spát a Anežka spala jako dudek a nechtěla bejt rušená.
"Ty si vůl", řekla mi ta čerstvá nová šedo bílá máma a napřáhla ke mně z postele v leže ruce.
Pak mi dala pusu a já na rtech cítil lentilky a bylo mi dobře...
