Proč nám matky zakazovaly lézt neustále do lednice a co v té době vůbec mámy netušily...

Pamatuje sami ty jejich věty a rady... "Lednice není televize." "Nečum do toho jako na oltář." "Co tam tak dlouho hledáš?" "Dovřel jsi pořádně ty dvířka?"

Zakazovaného chleba největší krajíc - se u nás říkalo.

A tak jsem si v době, kdy už jsem měl vlastní ledničku (byla menší než moje chutě), často k týhle bedýnce přičapnul na bobek (lednice bylo opravdu malá), otevřel jsem dvířka a někdy i pár minut dokázal čumět na dva kelímky jogurtu, kostku nakrojeného másla a třeba i dvě vyděšené nožičky párků.

Žádný kecy a rady za mými zády. Žádná kontrola a poučování!

Vlastně se to samé opakuje a neustává to. V současné době si náhledy vychutnávám důkladněji, protože v lednici je toho více, než shora zmíněno a při observaci už pohodlně stojím, drbu se na hlavě (nebo i jinde), přešlapuju z nohy na nohu a přemýšlím, po čem hmátnu. Svobodně, s apetitem, časem nelimitován.

Této aktivity se v horkém letním účastním oblečen jen v trenkách, protože chladný vzduch vycházející z lednice je jedním z důvodů, proč by lidi ledničky neměli zavírat hned, jak je otevřou.

Ledničky jsou vlastně takové novodobé oltáře.

Donutí nás v každodenním šrumci zpomalit, zapomenout na všechno blbý a nechutný a otevřou nám svoji náruč (dveře), abysme do toho chrámu v klidu nahlédli a začali se těšit...

---

"Mami, můžu si vzít z lednice Míšu?", zeptala se kdysi kdysi malá holka svojí mámy, u který jsem seděl na kafi a probírali jsme všechno možný.

"Můžeš. Je ve třetím fochu vlevo." odpověděla máma. (Ženy prostě vidí obsah lednice i přes zavřená dvířka...)

Malá treperenda vzala do rukou malé štorkle, to postavila před lednici, otevřela dvířka, na štorkle vyskočila a začala se rozhlížet...

Matka zase začala být nervózní.

"Nalevo, Anežko, a nečum do tý lednice jako do televize." řekla trochu podrážděně.

"Ano, maminko," natáhla Anežka ručku po kelímku a ten, tramtadadá...vyklouz, dopadl na podlahu a tam se rozplácnul, až z něj vyletěly ven všechny jeho vnitřnosti.

Anežka stála na štorkleti s výrazem v obličeji, jako by právě vyvraždila půlku kojeneckýho ústavu včetně personálu.

Dveře od lednice zůstaly dokořán.

"Tak nejdřív zavřeme ty dveře, že jo...?" mrkla na mě máma s hraným nadhledem ve chvíli, kdy už byla Anežka ze židličky dole a prstíkem rozjížděla krém (ve snaze sklidit tu katastrofu) vylitý z kelímku po podlaze v kuchyni.

Seděl jsem u kafe a čekal, kam celá tahle ledničková anabáze dojde.

"Maminko!" zakřičela Anežka a přestala "uklízet", "nezavírej ty dveře. Počkáme chvíli, jo?", zakroutila očima jako zkušená konkubína.

"Proč?" zeptala se Anežky maminka a tu samou otázku jsem si dal i já.

"Protože...." chvilku ticho a chvilka přemýšlení..."protože je Míšům v lednici zima a bojej se tmy jako já."

A bylo! Konečně bylo jasno.

Za celou dobu svýho života jsem měl dlouhé postávání u otevřené lednice za rebelii proti nařízení našich matek.

A vono je to jinak.

Dopřejte tomu, co máte v lednici víc světla a tepla!