Pokaždé, když je na place trochu času, když se svítí, nebo líčí, nebo čeká na slunce a jindy na mraky, se s bandou mých kolegů posadíme a jedeme zážitky z natáčení. A že se zážitky jen hemžíme...
Myslím, že to byla Martička - dáma se šmrncem a pusou proříznutou jako akurátně nabroušeným švédským nožem. Tahle Martička onehdá, právě při malé pauze v natáčení, hodila do placu jednu její "zkušenost".
"Měli jsme na exteriérech v ulicích asi čtyřicet kompíků (komparzistů). Dělali jsme reklamu pro banku a všichni víte, že tam je třeba si hrát s barvama hadrů opravdu velejemně."
Tak to je, jakmile točíte reklamu, všechno se podřizuje zadavateli, který sice sem tam nemá vkus, ale platí a tak trvá na svém.
"No..." pokračovala Martička, "co vám budu povídat. Samá béž a šedo, chvilkama lehce modro, na látkách skoro žádný vzory a žlutej šáteček kolem krku se při takovým natáčení rovná téměř několikanásobný kostýmní vraždě..."
Martička upila kafe z kelímku a pokračovala.
"No a já měla s ostatníma na starost právě ulici a to šedo v ní."
"Takže pohoda.", zhodnotila odborně situaci na popisovaném exteriéru další naše kolegyně.
"No...pohoda...byla by, kdyby lokapáci (ti co hlídají, aby do natáčení nezasáhl jakýkoliv civilista) zase jen nečuměli do mobilů a sem tam nezařvali "kvájt, plís".
"Ty vole, Martičko..." vyprskla kafe z pusy další kolegyně, "já už vím. Puntíky! Že jo?"
Martička na ni mlčky ukázala prstem a tajuplně pronesla: "Jo, jo, puntíky."
"Tak dál. Nezdržuj to.", hecoval jsem Martičku.
"No..., takže zasvíceno, kompíci vyladěný v duchu bank fashion - teda nuda, nuda, nuda, Péťa klapnul a už to jelo..."
Ta co věděla o puntících se už nezastavitelně smála, a my ostatní čekali, kam to všechno dojde.
Martička, aby vyprávění dodala ten pravej šmrnc, vstala ze svý placový židličky, rozkročila se, prstama pravé dlaně upravila své krásně šedivé vlasy, jejich pramínky zastrčila za ušní boltce a pokračovala
"Jedeme ostrou, moji kompíci choděj po ulici tak, jak si nacvičili, všechno ve vůni (v pořádku), hlavní (ten, kdo mezi kompíky hraje roli) vyfešákovanej do modra jako Mauricius, světla hrály jako bylo třeba a take (záběr) byl zrovna v polovině, když..." nedořekla.
"Marto!", zařvala ta, co se pořád smála, "já to nevydržím...." a plácala se do stehen ve chvíli, kdy jsme my ostatní ani netušili proč.
Martička dala další menší dramatickou pauzičku a poté ...
"No a tak stojím bokem, čumim, jestli maj ženský dobře oblečený sukně a natažený punčochy, jestli chlapům seděj na hlavách správně klobouky a maj utažený kravaty a jestli puberťákům viditelně vyčuhujou rantly od spodek nad pasem džín. Hlídám celý to šedivý peklo a pak..."
"Martóóóóó..." neodolala zase ta, co se nepřestávala smát.
"A pak...?", hecuju Martičku.
"No ty vole...", nadechne se Martička, "a pak se najednou v davu šedi objeví bába!"
Ticho.
"...na hlavě zmačkanej pletenej klobouk - brčálově zelenej, jako by vytáhla hlavu z vody plně ovládnutý sinicema, sáčko žlutý jako citrón, černobílou proužkovanou halenku, kolem krku fialovej šáteček a od pasu dolů zabalená v modrobílý puntíkovaný sukni s puntíkama velkejma jako podšálek."
Začali jsme se smát a já jen suše konstatoval: "Průser."
"A to je teprve začátek, moji milí...", pronesla slibně Martička a navázala.
"V tu chvíli se na place ozve: "Co to, kurva, je? Co je to tam za cirkus?", řval ejdík (asistent režie), ukazoval na tu vyfiklou babu a zastavil natáčení."
"A dál?", byla netrpělivá další kolegyně sedící s náma kolem Martičky.
"No tak tam, Verunko, vběhnu, táhnu bábu stranou a řikám: Proboha, co tady děláte a kdo vás tak příšerně oblík? Se na sebe podívejte. Pojďte rychle se mnou. Já vás převlíknu."
"A dala se?", zajímalo mě fakt moc.
"No..." dala si Martička další pauzu, "hned ze začátku byla taková vzdorovitá, ale to už za ty léta praxe znám, tak jsem se nedala a táhla ji směrem ke kostymérně a vona furt, že musí do práce. Tak jí říkám: tady jste v práci, ale jste tak příšerně oblečená, že to musíme napravit."
Ta smějící si už jen se škytáním utírala slzy smíchu a lehce se při tom zakuckávala.
"A jak tu bábu táhnu k ramínkům a furt naštvaně hučím a melu dokola "kdo vás tak příšerně oblík?", tak se mi ti ta baba najednou vysmekne z ruky, zastaví se a povídá: "Oblíkla jsem se sama, protože támhle (ukázala na jeden činžák) bydlim a jdu do práce..."
Kdo měl zrovna v puse hlt kafe, poprskal kolem sedící. Ta dosud se smějící už jen hejkala a mezitím vším stála Marta pořád uprostřed nás a pokyvováním hlavy dávala najevo, že šlo fakt o průser. Její.
"A jak to celý skončilo?, zeptala se kostymérka Verunka a taky si utřela z pod očí pár slziček.
"No jak?... Sem se omluvila a bych to zachránila, tak jsem řekla: "Ten klobouček je fakt šik. Kde jste ho koupila?", snažila jsem se ze všech sil". vzdychla Martička.
"Ten není koupenej. Ten jsem si sama uštrykovala..."
---
Pokaždé, když je na place trochu času, když se svítí, nebo líčí, nebo čeká na slunce a jindy na mraky, se s bandou mých kolegů posadíme a jedeme zážitky z natáčení. A že se zážitky jen hemžíme...
