Nenechte se zmást názvem blogu! Mohlo by pak dojít k podobné situaci, k jaké došlo včera v diskuzích pod blogem pana Turnera. Já se fakt teď s velkým potěšením rozepíšu o přízemních lidech.
Celej můj samostatnej dospělej život jsem se snažil žít co nejblíže nebi.
A na vzduchu.
Takže volbou pro najímané byty byly za každých okolností domovy v horních patrech domů, ideálně s nějakou terasou.
Mít nad hlavou už jen střechu a možnost rozpřáhnout doma na luftu obě ruce pro mě hodně znamenaly.
Okna, nebo terasy v horních patrech domů své majitele hýčkají.
Poskytují jim rozhled a nádech. Když v letní noci nemůžete usnout, vylezete v pyžamu na terasu a v černém tichu se usadíte do lehátka.
Černo nad vámi a teplý vzduch kolem vás futrujou svoji silou nastalé ticho. Jen v dálce můžete zaslechnout motor projíždějícího auta, nebo vrznutí pantu v okně pod vámi, protože noční horko je v zavřené ložnici k nesnesení.
Domovy v horních patrech mají ještě jednu, pro mnohé zatím skrytou, výhodu.
Ať už stoupáte k nebi - vašemu domovu - po schodech pěšky, nebo jedete výtahem, pokaždé vám den dává pár minut klidu jen a jen pro vás. Máte chvilku na to popřemýšlet, co udělat, na co se vyprdnout, na co se těšit, nebo myslet na toho, kdo je už doma. V nebi.
Pro tohle všechno jsem miloval domovy v horních patrech domů s terasou, nebo následně pronajaté domky s vlastní zahradou.
A nikdy by mě ani bez snu nenapadlo, že se stanu člověkem přízemním...
Z nebe jsem spadl na zem.
Nový domov je v přízemí. Okna má do ulice i do zahrady. Po třech létech už po slechu poznávám kroky sousedů, když přijdou domů a dokážu zvuk kroků zařadit k obličeji toho, kdo po chodbě štráduje. Z oken vidím malýho kluka ze sousedství, jak večer v zahradě nahání Mourka, aby šli už spát, protože je pozdě. "Mouurkůů, Mouurkůůů..."
Z okna do ulice vidím lidi, kteří přicházejí na v létě na plovárnu a v zimě na plzničku. Teď teda aktuálně ne, protože hospodu nám na chvíli zavřeli...
Z okna do zahrady vidím odcházet a přicházet moje sousedy. V létě na sebe zahulákáme z velkého, dokořán otevřeného okna. V zimě si skrz sklo zamáváme.
Z okna do ulice vídávám paní pošťačku, nebo paní, která má ráda se pohrabat v popelnicích. Taková moje Popelka.
Schránky na chodbě vždy nahlas zachrastí, když do nich paní Pošťáčková zasunuje zprávy, letáky a složenky. Když je složenek víc, schránky bolestně vržou.
Pak ještě vídám paní, kterou na šňůře vleče kolem plovárny starý pajdavý vlčák. Paní pajdá za ním a podle jejich věku tipuju, že spolu už několik špacírů v tomto souručenství zažili. Vlečou se oba životem krok za krokem, s vytvrvalostí, s energií, kterou často nemám.
.. a na okno do ulice v létě často zaklepou sousedi, nebo starousedlíci, když se vracej po nějakym tom pivku z hospody domu. Než se rozstrousej, zajdou sem tam k nám, postavěj se k oknu, já a Josef se opřeme o parapet a ti z hospody nám odvyprávějí všechno to, co kolem stolů jelo od kušny ke kušně.
A sem tam se stane, že u okna to neskončí. My s Josefem stáhneme břicha z parapetů a pozveme návštěvníky na panáka. Ti odvážnější k nám vcházejí přízemním oknem...
Stal jsem se přízemním člověkem.
A je mi v tom setsakra dobře.
Nebe přinášelo své. Ale spadnout z něj zpátky na zem... za to fakt díky!
---
P.S. Navíc. Další výhoda! Když v přízemí myjete okna a škobrtnete...prd se stane.
