"... sem si všimla, že to globální oteplování s sebou přináší nějakej větší počet blbců a co víc ... nějak rychle se množej." K této větě přede mnou na stole v kuchyni naší chalupy přistál talíř s braknedlíkama plněnejma uzenym...
Domácí bramborové knedlíčky na mě - usazené v hnízdečku bílého zelíčka - nestydatě špulily prdelky polité rozškvařenou slaninkou s čepičkou osmažené cibulky na úplném vrchu. Prostě pohled rajský. Zemský ráj to na pohled.
Nechal jsem se však strhnout matčinou první větou a knedlíček jsem uprostřed jemně rozkrojil jídelním nožem, aniž bych měl v úmyslu ho okamžitě polknout.
Vyšla z něj pára, voňavá tak, že vůně many nebeské se v tu chvíli stala jasným outsiderem.
"Jak to myslíš?", zvednul jsem od stolu oči ku stále stojící matce.
"No jak to myslím... že lidi tak nějak rychlejc v poslední době blbnou. A to uzený, hochu, stojí za prd. Já už ho balený kupovat nebudu.", přeskočila Zorina z tématu do tématu jako sedmiměsíční srna.
"Důkaz?", zeptal jsem se stroze a s něhou v očích sledoval jeden škvareček, kterej po žluťounkém zadku knedlíčku pomalounku sklouzával do voňavého zelíčka.
"No třeba ty mladý, co si tu teď stavěj domy. Každej druhej, nebo třetí má bazén!", vykřikne Zorina, sedne si naproti mně ke stolu, v ruce žmoulá roh utěrky a civí do mého talíře.
"No to si dovolujou, co? Bazén.", zahraju svoji roli.
"Na horách?", opáčí Zorina a valí oči jako outloň váhavý.
"No dyť se otepluje, ne?", vrážím logický klín do údivu mé matky, že si lidé na horách nechají udělat bazén.
"No právě..., hlupáčku. Se otepluje. Co do toho bazénu asi tak budou lejt, když není voda ani ve studni? Kdybych chtěla spáchat sebevraždu a utopit se v ní, tak si po dopadu maximálně rozmlátim kotníky. Nechceš ještě jeden?", ukáže prstem obalenym utěrkou do talíře s knedlíkama.
"A jo...", řeknu jen a půlka knedlíčku klouzne do mé pusy se stejnou radostí, s jakou jsem se jako malej kluk projížděl na labutích na Matějský pouti.
"No a dál?", zeptám se po spolknutí, "nějakej další příklad?", snažím se matku zatlačit do ofenzivy.
"Je Dáša Patrasová opravdu tak šťastná, jak tvrdí, když jí ten její starej čmelák oblítává mladou pěknou ženskou?", zasadí matka tvrdý úder.
"To nevím. To mě nezajímá a nesleduju to.", odpovím a ....mlask, další půlka knedlíku se začne kamarádit s mým půnebím.
"Tak nejsi úplně ztracenej", uleví se Zorině, "... kdo jí tohle může věřit? Proboha! Dáš si pivo?", mrkne na mě.
Pivo od nás není ze sedmého schodu, ale z prvního, aby se pro něj nemuselo tak daleko...
"Dám.", odpovím po chvilce váhání.
Máma vstane a mezi futrama dveří z kuchyně do předsíně řekne: "A co teprv ty, co věřej soudkyni Barbaře a prstenům s diamantama za tisíc dvě stě!" a zmizí v předsíní.
Mazlím se s další půlkou druhé knedlíčku a matka vrazí do kuchyně s lahví teplýho piva v ruce.
Po otevření láhve se na hrdle objeví pěna v barvě kožíšku z hranostaje.
"Co čumíš. Usrkni to, ať se mi nezasviní ubrus."
Polknu pěnu, polknu rozkousaný knedlíček, nadejchnu se a z pusy se mi vynoří: "Máš pravdu, lidi fakt nebejvale blbnou."
"No a co ty?", sklouzne matka do nechtěného sarkasmu.
"Nastupuju na film, docela se těším, nový lidi.", shrnu ve zkratce.
"Viděl si ty jiřiny u garáže?", převexluje Zorina opět téma ve skluzu jemném, jaký kdysi na ledě dokázali sourozenci Romanovi.
"Viděl. Sou krásný." pochválil jsem mámě její letošní jiřiny.
"Já sem na ně nasraná.", odpoví mi naštvaně, "... co je dneska za den?"
Nenechám se vyvést z konceptu a pálím. "Čtvrtek."
Matka si omotá kolem hlavy utěrku. "Ježiši kriste, ty taky blbneš. To je jasný, že čtvrtek, ale datum!", zaúpí.
"1. srpna.", vypálím srdnatě, protože vim, že třetího nabírám na letišti Josefa, kterej se vrací z Barcelony.
"No právě. Prvního srpna a jiřiny jsou jak na konci prázdnin. Je to všechno posunutý. V říjnu máme Vánoce.", shrne dopady globálního oteplování v pár slovech Zorina.
Talíř je prázdnej. Stella sedí po stolem a mlsně na mě čumí.
Matka se po mně vilně koukne a zašeptá: "Nedal by sis eště drožďovou polívku? Mám tam pro tebe v rendlíku schovaný tři sběračky. Na takovej pěkně plnej talíř...."
"S opečenejma vločkama?", dělám ještě chvíli kůžičky, abych matku napnul.
"Jo.", mrkne na mě Zorina, vstává od stolu, bere můj prázdnej talíř a dá mi pusu na oholenou hlavu. "Tak já pro ní skočím do lednice."
Když mi ohřátou a mnou milovanou drožďovku strčí pod nos, křikne na Stellu: "Pojď ven. Při drožďový polívce se mlčí a kouká do zahrady..."
---
A pak obě, Zorina i Stella zmizej a v kuchyni je ticho a já sedím u stolu a v talíři na moři z drožďovky plavou na sucho pečené vločky jako malé lodičky a já koukám z okna do zahrady, je první srpen a jiřiny jsou už jako na konci prázdnin...
