V hicech, jakou jsou ty současný, se dá dělat jediný - sednout do stínu na lavičku a poslouchat lidi.
Vypadala jako oblečená do utěrky. Do takový ty utěrky, která se po umytí nádobí povaluje jako líná mokrá mrcha na kuchyňský lince. Utěrky, která do sebe nasála všechnu vodu z umytých talířů a hrnků a čeká, až ji někdo zavěsí na úchytku u trouby, aby se zase vysušila.
Vlasy měla umorousaný. To je takovej ten model, kdy víte, že vypadáte fakt blbě, ale ani sebevětší touha tuto situaci napravit nemá na změnu pražádnej vliv.
Přes obličej jí kapal pot a obě podpaží měla instinktivně zvednutý v bláhové naději, že se jí pod nimi prožene alespoň závan větříku. Nedělo se tak.
Jednou rukou si u ucha přidržovala mobil.
"Potim se jak stará svině", sdělovala někomu, kdo na tom byl zřejmě podobně, protože po celkem hlučném vydýchávání horka ze svého těla řekla: "takže jsme na tom stejně. Chlastáme jako velbloudi a stín hledáme i mezi prstama u nohou. Chvíli ještě posedím a pak snad živá dorazim domu." Položila telefon a mocně odfrkla. Kapky potu lítaly kolem její pusy jako hloupý mušky lítaj v letních nocích kolem pouličních lamp.
Taky jsem vypadal jako oblečenej v utěrce, jen jsem neměl umorousaný vlasy, protože je nemám. Upil jsem z láhve vody. Před venčením jsem roztočil kohoutek vodovodu do bezvědomí, takže obsah lahve byl pořád fajnově ledovej.
"Nechcete napít?", zeptal jsem se a nabídnul otevřenou petku s vodou.
"Já vám to vychlastám.", odpověděla s úsměvem.
"Klidně. Bydlím za rohem, domu dojdu." vstal jsem z lavičky a podal jí láhev.
Ženský většinou z lahve pít neuměj. Ale tahle paní, to byla klassa! Nasadila zkušeně hrdlo petky ke svým rtům, kolem kterých byla díky hicu rtěnka rozmazaná jako malinová marmeláda a vodu z lahve přímo vdechla.
Zhluboka se nadechla, slastně přivřela oči, pak je otevřela, vrátila mi prázdnou láhev a řekla: "Některý lidi prostě nejsou svině. Co já vám za to dám?"
Mlčel jsem, protože v takovejch horkách vysilujou i slova.
"Já vás pohladím", řekla rozhodně, vstala, srovnala si mokrou utěrku předstírající sukni a upocenou dlaní přejela mojí echt mokrou plešatou hlavu. Bez studu, bez ostýchání, jen mě tak pohladila.
A v tu chvíli, možná to byly nějaký horkočervencový halucinace, jsem si uvědomil, že ta mokrá paní je moc a moc podobná moji babičce, která umřela 6. července před jednadvaceti lety. A taky se v létě potila a říkala o sobě, že je zpocená jako stará svině. Říkala to tak žensky elegantně, že byste jí za to s chutí políbili.
Paní v utěrci si spěšně otřela mokrou dlaň o mokrou sukni rozloučila se.
"Babi, ahoj...", málem jsem zašeptal.
