O mém vztahu k Vánocům jsem se tu už několikrát vypsal. Přesto jsem dneska ráno, když jsem dělal snídani a zabalil dárky pro holky z práce, zapálil poslední svíčku na věnci, který je vystavený v okně kuchyně.
Neprožívám tyhle svátky, nicmeně zkracující se dobou k jejich startu, tedy k přístí sobotě, jsem i já podlehl. Včera navštívil něco málo obchodů, večer dojel za Michalem a Janou na naší tradiční "adventní pizzu" a dneska ráno osobně zapálil alespoň jednu svíčku - tu poslední.
Pak jsem si dal chleba s máslem a čaj. Všechny čtyři svíčky na okně hořely, vedle nich už kvete vánoční hvězda a na autě zaparkovaným před domem je namrzlina. Sníh není, sáňky naší ulicí nejezdí dolů kopcem, ani lidi s běžkama přes rameno kolem okna z kuchyně letos nechodí.
Nic vlastně nenapovídá tomu, proč ve většině rodin v Česku, tom národu bezvěrců, hořej dneska na věncích z chvojí čtyři svíčky.
Pak jsem pustil televizi.
A rázem bylo jasno. Všechny svíčky na adventních věncích v Česku teď hoří za Václava Havla. Chlápka, který mnohým zavařil tím, že trval na svém. Chlápka, který pro mnohé znamenal moudrost. Chlápka, který pro mnohé znamenal klid.
Nemám rád patos a oplakávání. Ráno jsem zapálil svíčku a až posléze jsem se dozvěděl proč.
Posvítit někomu na cestu. Tak jak to dělal on.
