Je jedno, kolik je vám let. Je úplně fuk, kdy se naskytne možnost ošmatat si mámu. Až taková chvíle přijde, prostě to udělejte!
Neděle u mámy...
Čím je člověk dál, myšleno starší, tím víc si umí neděle u mámy užít.
"Asi to bude málo slaný, hochu, my už nesolíme skoro vůbec.", začala naše diskuze u kuchyňské linky v chalupě minulou neděli.
"A mastný to taky nejni, jak tak koukám.", poznamenal jsem, když jsem odklopil víko římského hrnce a na pozoroval kousek libového masa a smečku dušených rajčat plněných mletým masem smíchaným s bylinkami ze zahrady.
"Je léto.", odpověděla Zorina pragmaticky, ale pro moje chuťový buňky dosti nelogicky.
"V létě se nemastí?", zeptal jsem se.
"Ale mastí, hochu, mastí. Jen ne jídlo. V létě mastim sama sebe. Krémíčky. Dyť víš. Slunce je svině.", vysvětlila matka, co se v létě mastí a co ne.
Postávala v kuchyni vedle mě v plavkách. Dvojdílných. Některý ženský maj prostě kuráž až do konce.
"Vopálená si jako od Jadranu.", pochválil jsem mámě medový nádech pokožky jejího těla a tak trošku jí tu barvu záviděl.
"Vopálený to je, chlapče, ale už dosti rozklepané.", usmála se Zorina a vidličkou přenesla první naducané rajče na bílý talíř.
"Koukni.", řekla dál a vzala do svejch rukou mojí dlaň a začala s ní rejdit po bříšku, který bylo kdysi dávno na celejch devět měsíců mojí garsonkou.
"Hezky měkoučko.", pochvaloval jsem nahlas moje pocity z hlazení garsonky.
"A pak tady...", přetáhla Zorina mojí dlaň k loktu a výš. "Tady se ti to klepe jako dobře udělanej sulc."
"A co prdelka?", zeptal jsem se, když jsem lžící nabíral z hrnce šťávu, kterou do něj pustila udušená rajčata napěchovaná mletým masem.
"Prdelka...", povzdychla máma, "to bejvalo. Teď mi pod zádama visí pořádná bábovka, ti povím. Však si sáhni..." vybídla mě k prozkoumání této části jejího těla.
Poplácal jsem Zorinu po zadku a ten se rozhoupal tak mile, jako se rozhoupou zvony ve zvoničkách, když ještě někde náhodou zvoněj klekání.
Na talíř k rajčatům přistály dva na pánvi se sádlem opečené škubánky.
"A stehýnka...", vzdechl jsem hraně a rukou sjel pod bábovku, abych je pozdravil pohlazením.
"Ano.", prohlásila Zorina jasně. "Stehýnka mám dvě, ale zepředu jsou hezčí.", usmála se na mě. "Bylo by fajn, kdyby stejně hezký byly i ze zadu, ale co nadělám. Celej život na nich sedim nebo ležim, tak sou už takový ošoupaný. Chceš i kousek masa, nebo ti rajčata budou stačit?", chtěla debatu o zadních stranách jejích stehýnek matka ukončit nabídkou kvalitně udušené vepřové kýty.
"Počkej, neutíkej mi, maminko. Já tě chci ošmatat celou!", usmál jsem se a ke dvěma škubánkům na mém talíři přidal ještě jeden. Škubánek totiž ... to je jistá jízdenka do dětství.
Zorina na mě mrkla, lascivně přivřela oči a řekla: "Hochu, která echt ženský by utíkala, když jí chce chlap ošmatávat? Jen pozor na tu celulídu. Tam už to na ošmat není úplně vono. Přisolit?", zeptala se na ve fázi debaty o její celulídě.
Přisolili jsme jídlo na dvou talířích. Na talířích pro mě a pro Josefa. Zbylé dva talíře zůstaly nepřisoleny.
Máma poodešla k oknu a zakřičela do naší červnové zahrady: "Klucííííííííííííííííí, oběd."
A ze zahrady do kuchyně jsme nepřišli my s bráchou, ale mámy Jirka a můj Josef a začalo léto a máma měla na sobě zase dvojdílné plavky a její tělo bylo rozhoupané radostí...
