Už ani nepočítala pokolikáté. V úplném tichu si před něj klekla, nadechla se a na bílé stěně za ní vykreslilo venku zářící slunce obrys jejího těla. Na stěně pokoje ožila silueta shrbené ženy. Pieta končícího listopadu.
"Přitlač", zamumlal jednoslovně muž sedící na posteli a rozhližel se po pokoji přecpaném novinami, knihami a fotkami různých lidí.
Neodporovala. Věděla, že vzdor z její strany nemá v tomto místě co pohledávat. Potichu se nadechla a přitlačila. Přesně tak, jak si to muž přál.
Podzim za oknama pomalu škvírama v parapetu vnikal dovnitř. Nesl s sebou chlad a mlhu.
Muž sedící na posteli měl mlhou obalené zatím pouze kotníky, které od chladu chránily shrnuté kalhoty a v nich uhnízděné spodní prádlo. Vedle této shrumáže se do linea podlahy vtiskávala kolena a holenní kosti klečící ženy.
Kůže na mužových stehnech byla na dotyk papírová. Nebo spíš působila dojmem škraloupu z čerstvě ohřátého mléka. Byla tenká tak, že by ji snad prolomil i rychlejší nekontrolovaný výdech.
Muže sedícího na posteli stáří už dávno dohnalo.
K ženě klečící před ním se začalo blížit.
"Přitlač", zopakoval muž a jednou rukou vjel do vlasů před ním ženy.
Byla smířená, ale ne poddajná.
Vlastní dlaní vzala opatrně tu jeho a s ženskou něhou začala jednotlivé prsty jeho dlaně vymotávat z pramenů vlasů na své hlavě.
Necítila se týranou, ani pokořenou.
Nedělala to ráda, ale musela.
"Napít", zaznělo z úst muže, který při sezení pouze koukal na protější stěnu se stínem shrbené ženy.
Zvedla se od něj a obrys jejího těla na protější stěně se proměnil.
Jako ze scény starého čínského stínového divadla ožily její ruce a nohy a tělo se z pozice submisivního sedu přelilo do typické chůze krásné ženy.
Sklenici plnou vody podala muži na posteli a opět si k němu opět klekla a hrudí se opřela o jeho holení kosti.
A přitlačila.
A uslyšela apatické polykání vody nahoře nad ní a oči jí začaly vlhnout a nos byl z ničehož nic plný.
Prázdná sklenice uvízla v mužově dlani, když žena dokončila to, co v posledních týdnech dělala každý den.
Muž pomalu vstal, téměř se napřímil a roztáhl obě ruce jako Ježíš (nebo jako cvičenec v bílém tílku a červených trenýrkách).
Žena se předklonila, do obou dlaní vzala gumičky trenek a tepláků a obě součásti oblečení vytáhla přes hubená lýtka a stehna s kůží jako škraloup na ohřátém mléku zpět na boky muže.
Jemným dotykem své dlaně na jeho ramena dala muži signál, že dnes je hotovo.
Odešla z místnosti.
Její ani jeho pusa nevyslovily při jejím odchodu ani písmeno. Slova zůstala uvězněná v žaludcích jejich těl.
"Přijdu zase zítra", vydechla pár slov na chodbě proti ní jdoucí ženě v bílé uniformě a v tašce, kterou držela v ruce druhou rukou, upravovala ručník se žínkou.
"Tatínek se lepší", zaslechla odpověď a pak se se všemi svými starostmi ponořila do odéru nemočniční chodby a proplouvala k východu z budovy.
