... zřejmě se začíná dít to, v co jste mě jako profesorka češtiny nasměrovala. Začal jsem psát. A lidem se to líbí. Vaše práce se mnou měla smysl.
... a taky se Vám už dlouho odhodlávám napsat dopis.
Nebo spíš vřelé poděkování za to, že jste mi otevřela češtinu.
Poděkování za to, že jste mě "brala do rukou" a po malejch krůčcích mě vtáhla daleko dál než za písmena, které složením vytvoří slova a za slova, která - když je štěstí - dokážou vytvářet nádherné věty.
Když jste před zhruba třiceti lety vešla do 1.A na střední škole, kterou jsem začal jako klasickej puberták studovat, vešla dáma.
Rozdíl mezi soudružkama učitelkama ze základní školy v začátku 80. let minulého století a Vámi, profesorkou střední školy, byl hlubší, než kdyby ještě vybagrovali Grand Canyon!
Pečlivě upravené vlasy, halenka se sukní, punčochy a pohodlná elegantní obuv.
Vím, ten popis dnes může znít hloupě až trapně, nebo naopak až příliš obyčejně. Ale aby v roce 1980 předstoupila takto upravená ženská před partu puberťáků - to nebylo obvyklé.
Všem jste vykala. Profesoři středních škol všem studentům vykali - protože museli. Ale jen část profesorů "uměla" vykat. Vy jste mezi ně patřila bezesporu. Vaše "vykání" nebylo nucené. Bylo přirozené. Bylo vedenou s úctou, byť s úctou pronášenou zkušenou ženskou směrem k šestnáctiletému klukovi, který ještě nic nevěděl, přestože byl často suverénní až běda. To mládí...
Takže do třídy vešla dáma a tahle dáma se stala moji třídní profesorkou pro čtyři roky studia. A navíc - což jsem dokázal v plné míře ocenit až zcela nedávno, profesorkou ČEŠTINY!
Až v úplně dospělém věku, ja to cítím tak kolem padesátky, si sám sobě člověk začne s chutí přiznávat chyby a hledat cesty jak z nich ven. Až v tomhle věku člověk začne chytat souvislosti s tím co bylo a co se děje nyní. Až v úplně dospělém věku k nám někdy může přijít vyrovnanost, nebo alespoň její záblesk.
Vaše hodiny češtiny v severních komunistických Čechách byly jako hedvábně chladivé sprchy v horkém létu.
Nemusela jste ztišovat žáky, tak jak to museli dělat mnozí jiní Vaši kolegové.
Začala jste „pouze“ mluvit. Vaše čeština, která se jako kašmírová šála vlnila mezi školními lavicemi, byla nekonečně krásná. Byla podobná té, kterou jsme někteří znali z knížek, o nichž jste nám nesměla vyprávět a doporučovat je, ale které jste přes možné i jisté persekuce zmínila.
Byla jste vlídná. Byla jste trpělivá. Byla jste elegantně zapálená pro předmět, který se zdál být na střední škole předmětem daným. Vaším přístupem k výuce jste, alespoň pro mě, češtinu posadila na korunu rozkvetlé třešně v jaru, kterému předcházela zmrzlá, černá a dlouhá zima.
Miloval jsem Vaše hodiny češtiny. Miloval jsem je díky tomu, kdo mně ukázal, jak je to jazyk ohebný, jakými překrásnými zákoutími nás může vést! Miluju vrstevnatost a hravost našeho jazyka. Obdivuju jeho schopnost popisovat identické situace různými slovy a vytvářet tak jiné nálady stejného příběhu.
Velice si užívám hledání slov pro příběhy, které se mi honí hlavou. Ta hra s písmeny! To dobrodružství a napětí. Ten stres a sem tam i ta úleva, kdy se najednou hledané slovo objeví ve tvaru, který sedne do příběhu jako příslovečená pr... na víte co.
A když jsem si začal být trochu jistější v kramflecích, tak jsem začal psát.
A dlouho jsem hledal styl.
„Styl. Text musí mít styl. Pokud máte něco napsat a prokázat tím schopnost zaujmout, bez dobrého stylu nemáte šanci.“, tak nějak jste to jednou při hodině češtiny řekla.
Netuším, do kolika hlav jste tohle zásadní (dnes už to vím) pravidlo dostala. Do mé se dostávalo dlouho. Jako definici jsem to zaznamenal právě při Vaší výuce. Do provozu se tuhle definici snažím dostávat posledních pár let. Snad jsem na dobré cestě.
A psát mi dělá radost. Psaní mě pouští tam, kam odvážit se nepotřebuje odvahu. S prstama na klávesnici opouštím pokoj kde píšu, dům ve kterém je ten pokoj a často i město, ve kterém stojí dům a v něm pokoj, ve kterém píšu.
Čeština je obrovská svoboda!
Ale musí Vás to někdo naučit. Nebo k tomu nasměrovat. Pošťouchnout...
Netuším, jestli v těchto dnech sedíte s lidmi kolem a hodnotíte léto.
Netuším, jestli nemáte někde v nebi třídu češtiny nabitou anděly, kteří ještě česky neumí.
Netuším, jestli jste ještě tady, nebo tam, nebo někde úplně jinde.
Ale musel a chtěl jsem Vám moc poděkovat za tu svobodu, kterou jste mi kdysi nabídla a kterou si teď, když píšu, moc a moc užívám.
Děkuju Vám, milá paní profesorko Jiřino Tyclerová.
(SEŠ, Ústí nad Labem, 1979 – 1983)
P.S. Pokud by mi mohl kdokoliv ze čtenářů podat zprávu o profesorce Tyclerové, budu opravdu nezřízeně šťastný. .. a co teprve, kdyby mi tento text přišel zpět poštou opravený červenou propiskou od mojí profesorky... Díky dopředu.
