Kterej malej kluk, nebo holka s copánkama svázanejma plastovejma červenejma beruškama, někdy nechtěli lítat jako Čestmír nebo točit na prstu prstenem jako kouzelník Vigo?
Mými parťáky byli dlouho tři opravdoví vypravěči života: Miroslav Horníček, František Nepil a Václav Vorlíček.
Sudičky těmto třem pánům namíchaly do jejich životních číší koktejl fantazie, píle a opravdovosti.
Všichni tito tři vypravěči dokázali lidi zastavit v každodenním cvalu, zachumlat se do vzpomínek, nastražit uši nebo oči a čekat na příběhy, na které jejich vlastní představivost nestačila.
František Nepil a Miroslav Horníček byli povětšinou sólisty.
Václavu Vorlíčkovi sudička do života přibrnkla pana Miloše Macourka. Jako první tušila, že spojení chlápků s iniciály VV a MM (to není náhoda!!!) bude něčím, co klukům a holkách a ženskejm a chlapům zpříjemní život.
Mohli jsme díky jejich představám jen tak lítat vzduchem nebo na koštěti, mizet pomocí pláště, prolézat kremrolí, futrovat kouzelné sluchátko našimi přáními, mít ruce dlouhé jako Saxana, cestovat vodovodním potrubím, kochat se krásou Večernice, nebo ze skořápky malého lískového oříšku vytáhnout šaty a vlečku a kompletní postroj pro koníčka Juráška.
Sexy Olinka se v jejich filmech stala Jessií, Iva bestiální vražednou divou a Jan Kačer tím nejvíc sexy českým Jamesem Bondesem ever.
Vyprávěnky pánů VV a MM fungují v každém věku.
Jako dítě jsem se tetelil před obrazovkou, když mi jejich filmy v některých scénách připomínaly grotesky němého filmu. Jako puberťáka mě nenechávaly klidným mondény typu paní Fialové a až jako dospělý jsem si ve filmech a seriálech začal všímat vět, které dětem a puberťákům ve filmech unikají ("To je tak tajný, že to nevím ani já." - účetní/tajný agent Foustka ve včera připomenutém filmu "Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky")
Tihle dva chlápci vypravěčský vařili z fantazie ty nejlepší polívky. Ty pak kořenili srandou a místo nudlí do ní nasypali parodii. Milou lascivnost do polívek krájeli na štráfky julienne - stejně, jako se do polívek krájí mrkvička a petržel. Masíčka v polívce bylo vždy akorát a než nám svoji manu tito pánové naservírovali, nezapomněli ji před podáváním lehce posypat růžovým pepřem. To abychom si všimli, že i sranda s sebou leckdy nese trpkou pravdu.
Tohle všechno uměj ti nejlepší machři v oboru tak těžkém, jako je vyprávění.
Tohle všechno uměl i pan Vorlíček.
A umí to dál.
Jen nám, co zatím zůstali tady dole, musí vystačit občasné nahlédnutí jeho filmů a počkat si na chvíli, kdy pana Vorlíčka potkáme někde jinde. Pak si k němu přisedneme, zmlkneme a budeme jenom poslouchat. Musíme počkat. Pro tuto chvíli můžeme za panem Vorlíčkem pouze někde z pole do nebe zakřičet: "Pane, my jsme vdovy!"
