"Jo, hochu, šetřit neznamená přemejšlet o tom, jak moc másla si namažu na krajíc. Šetřit znamená ukrojit krajíc, nalejt do hrnku mlíko a je to."
"... no teda, mně se to teď, co jsem zhubla kecá, ale už fakt nemůžu poslouchat ty pindy, jak nepřežijeme tu d r a h o t u. To bych fakt radši polykala utopený pavouky, ti povim...", nasypala mi včera ráno do uší matka zlobu, která v ní běžně opravdu nepřebejvá. To už musí bejt...
"Se nečil. Byli, jsou a budou. Co si snídala?", zatočil jsem volantem debaty a pokusil se o únikovou kličku.
"Počkej..., co já sem to měla? Hm.", chvíli ticho, "jen tě napínám. Žádnej ajchamr, neboj. Ten sejra z koziček, co jste nám přivezli. Hezky půl plátečku, ať mám i na jindy, že jo?"
"Tak to mám radost, že sis šmákla, Zorinko." udělalo se mi dobře po těle.
"Radost, hochu, to jo, tu já mám furt a pěkně si ji hnojim, ti povim. Aby prospívala. Protože když prospívá, člověk se sračkama prozpívá. To sem, viď?" zasmála se máma do posledních slov.
"Uplnej Josef Václav Sládek s prsama, ti povim." smáli jsme se už oba.
Stella odhodlaně klopýtala trávou podél cesty kolem louky a čuchala si svoje vlastní příběhy. Zaplaťpánbu o ně má ještě pořád zájem.
"Hele, Stelle je dneska patnáct", upozornil jsem mámu.
"A dyť já vim. Zbědovaná na to je dost, jak sem si všimla, ale má se, ta mrcha, setsakramentsky dobře. To ti povim. Škoda, že nemáš ty děti.", zastínila matka očekávaný přání lehce vyslovenou malou bolestí, která v ní - zřejmě pořád usazena - sem tam vybují.
"Už bys měl, ty pacholku, asi i vnoučata. No....dědek bys na to byl." zase chvíli ticho a pak téměř úzkostný výkřik: "...a já prabába!!! No tak to ne. Panbu věděl, jak to zařídit. Uf.", smála se Zorina do dne svaté Anny a Stella slavila patnáctý narozeniny čucháním v trávě a já jel volnou rukou po koncích klasů druhé trávy nachystaných k jejich posečení.
"Jo, jo. Panbu věděl jako na to, abys nebyla prabába.", potvrdil jsem máminu teorii o tom, proč jsem na tom tak, jak jsem.
"Hele, hezky jsme si popovídali, ale já sem fakt pořád víc a víc nasraná, promiň, to se mi nestává, že bych tak hovořila, že...", usmála se mutr, "ale když skuhraj na ceny ty machny, co házej u marketů nákupy do kufru auta lopatou a ještě než vyjedou z parkoviště, maj v hubě loupák a pořádně neviděj kam jedou, když točej volantem. To mě štve. Lidi sou rozežraný. Ty co nejsou, se dokážou přizpůsobit, protože věděj, proč se tak stalo."
"Ulevilo se ti?", opatrně jsem se zeptal s pauzou po matčině hořekování.
"Hele..., mnohem víc se mi ulevilo zjištěním příčiny toho, proč nejsem prabába. Asi tak. Tak tu mrchu k narozeninám podrbej a já jdu na rybíz. Ten černej je jak med. Pusu."
---
... a tak jsem Stellu podrbal, opatrně ji na cestě kolem louky obrátil proti směru a do její hlavičky se tak dostalo informace... jde se domů.
A šlo se...
