"Všichni jsme si mysleli, že po fašistech už nikdy nic horšího přijít nemůže. Ale přišli komunisti..."
Znáte takové ty pocity, které přicházejí výjimečně a právě výjimečnost těchto pocitů z nich dělá unikát!
Českou televizí včera uvedený dokument J. F. Potužníka - "Barbican: Zapomenutá mise" byl výjimečným nejen vizuálním zpracováním a skvělou novinářskou prací, ale hlavně svoji aktuálností.
J. F. Potužník se se svým týmem vydal po stopách židovských dětí, které byly už v roce 1939 deportovány před narůstajícím vlivem fašistického Německa z Čech do Velké Británie. Šlo o letecké transporty dětí ještě před tím, než sir Nicholas Winton organizoval transporty židovských dětí po železnici.
Více zde: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11562642939-barbican-zapomenuta-mise/21756226643/
Děti fotografované u letadla před jeho odletem byly začátkem celého nadmíru strhujícího příběhu, který mě pomocí archivních filmových záběrů v mixu s aktuálně natočeným materiálem škrábal do duše. Některé děti z těchto transportu stále žijí a mohly tedy samy v dospělosti dosvědčit, jak nepochopitelná a odporná doba zasáhla do jejich dětství.
Matky se před odletem na své děti smály, mávaly jim a vlastně se radovaly ze situace, kdy vlastní dítě třeba už nikdy neuvidí. Divná doba! Divná doba, kdy se mámy musejí přetvařovat a vydolovat ze sebe sílu sil, aby k podobnému rozhodnutí došly, a hlavně - aby jej vykonaly.
A jak přeživší děti, nyní už staří lidé, dosvědčily, svoje rodiče už nikdy neviděli...
Našly ale lidi, kteří neváhali a rozhodli se tak, jak se na normální lidi sluší - rozhodli se pomoci. Pomoci migrantům, kteří byli od svých rodin oderváni právě kvůli pocitu nadřazenosti z rasových důvodů.
Jsem přesvědčený, že právě díky takovým lidem mohly tehdejší děti pomalu zapomínat na hrůzy, kterých se musely dožít. Jejich viditelný optimismus v dospělém věku tuto moji domněnku potvrzuje.
Zamrazilo mě ale při poslechu následujícího: "... všichni jsme si mysleli, že po fašistech nic horšího přijít nemůže. Přišli ale komunisti a my jsme museli emigrovat znovu" - slovní svědectví jedné ze zachráněných dívek...
Zamrazilo mě jednak z toho, že je možné, aby byl člověk neustále nucen opouštět místo, kde se narodil, kde prvně nabral polévku lžící, kde má kamarády a svoje stromy a louky.
Ale zároveň mě zamrazilo z porovnání. Porovnání toho, že k takovým situacím docházelo před více jak 70 lety a že se ke shodným situacím dostáváme i dnes. Nepoučeni? Přehlížející?
Jak je možné, že se současná Evropa opět dopouští podobných příběhů tím, že krajně pravicové, až extrémistické strany jednají o složení vlád? Jak je možné, že se stejného dopouští i současní komunisté a že jim nikdo z vrcholných politiků neřekne jasně: už ne!
Výborný dokument J. F. Potužníka není jen náhledem do tragické minulosti. Je hlavně současným pohledem na naše aktuální společenství.
Za toto sdělení patří České televizi a J. F. Potužníkovi můj opravdový dík.
