Odešel chlap, kterej dokázal to, o čem se mnohým může jen snít. Odešel chlap, který dokázal přitáhnout pozornost a zaujmout svým rozhledem a nadhledem. Odešel PAN Zdeněk Mahler...
Že já lez před chvílí do novin...
Odešel mi pan Mahler.
Domluvil tady u nás na pozemskym světě a teď se kolem něj někde tam nahoře kupěj lidi s nastavenejma ušima a otevřenou pusou, aby do ní vletěla Mahlerova slova plná pohody, vědění, krásy češtiny a toho všeho dalšího, čím tady u nás pan Mahler, jako jeden z mála, opravdu vládl.
Poslouchat nebo číst jeho úvahy, vzpomínky a pojednání z oblasti historie, filmu nebo hudby, bylo jako popíjet sladké likéry, po kterých se vám hlava roztočí jedině studem, jak jste v porovnání s panem Mahlerem nedostudovaný.
I když jeho nadhled, šarm a vlídnost dokázal vždy povýšit nad pocit, že poučuje, stejně měl člověk najednou jistotu, že ví opravdu málo.
Až v dospělosti jsem díky němu poznal zajímavě sepsané příběhy o Dvořákovi nebo Mozartovi. Až díky němu jsem po sledování seriálu Katedrála nepřešel kolem sv. Víta jen tak. A jeho dílo "Ano, Masaryk", mělo obdržet všechny možné umělecké ceny udělované v Česku. Obdrželo ale tu největší, bez sošek a fanfár - obdrželo neslyšitelný potlesk od diváků před televizemi.
Uměl vyprávět. Uměl si najít téma, které zpracoval tak, aby bylo inspirací pro nás - čtenáře, diváky, posluchače.
Naštěstí pro nás všechny jsou jeho excelentní práce na dosah. Můžeme si je kdykoliv odkukoliv vytáhnout, stáhnou, nahlédnout.
Ale KDO po panu Mahlerovi přiměje lidi naslouchat kouzelným příběhům?
Odešel mi pan Mahler. Odešel NÁM pan Mahler...
