Jako zkušený "fenař" už vím, že období hárající feny se dělí do dvou etap. V té první, pohodlnější, chce fena psa. V té druhé (
méně komfortní) je už feně všechno jedno a chce klidně i vás.
Stella na Zelený (původně Truchlivý) čtvrtek začala hárat. Je tedy v první fázi. Hledá vhodného, ideálně velikonočního alfa samce na pořádnou pomlázku. Musím ji bedlivě střežit.
V čarovné zelenočtvrteční noci jsme se vydali na venčení. Trochu později, než obvykle. Trochu později proto, že se s navyšujícím časem snižuje šance potkat v parku lidi se psy, kteří se SAMOZŘEJMĚ zjančej a motaj se mi mezi nohama, protože Stella si k nim sedne a ... vybírá si. A já ty psy odháním a paničky na něj pískaj a šišlaj a mně mezi nohama hárá fena. Moje holá hlava přitahuje, kor v nočním parku, pozornost a já jsem s komunitou psích majitelů opravdu nekomunikativní typ - omluvte mě, nemyslím to zle. Ale už fakt si nepřeju, aby na mě nějaká ženská řvala přes půl parku: "Jééé, dobrý den. Eště hárátéééééééé?".... To množný číslo mě nasralo....
Takže zpět k nočnímu venčení. Vyšli jsme před barák a Stella si to instinktivně žene k rohu domu, ve kterém je pizzerie. Jak se jmenuje, dodnes netuším, i když kolem ní projdu denně několikrát. Stella zmizí za rohem a já vím, že tam počká. Mastný podrážky bot z pizzerie vynášej pro psy rozkódovatelný zprávy o tom, co se děje uvnitř v talířích. Tak tam vždycky jezdí čumákem po dlažbě a je jak v sedmým psim nebi. Osmym!
Včera v noci, když jsem vylez zpoza rohu, Stella seděla na zadku před chodem a úplně zkamenělá čuměla na něco před sebou. NA NĚCO!!!
Podíval jsem se stejným směrem.
Před vchodem pizzerie postávaly dvě ženský postavy. Divný ženský postavy. Takový dámy z Tajtrlíkova.
Nahrbené k nabídce pizzerie vylepené ve skleněných dveřích vůbec nepatřily na Palackého náměstí.
Obě byly oblečené jako statistky vesničanky z Hobbita. Prazvláštní kabátce svými cípy hladily jejich buclatá lýtka narvaná v punčocháčích, který jsem jako dítě nosil na hlavě, když na mě při rozdávání rolí v dětských hrách připadla úloha Rybany. Na nohou škorně ne nepodobné botám šlajfkám, na které se klíčkem upevňovaly nože bruslí. A jedna z nich, čímž bylo dílo Všemohoucího dokonáno, měla na hlavě pařez! Pařez potažený sametem stejně vínovým, jaký známe z divadelních sedadel...
Kdyby mi to nebylo blbý, sed bych si na prdel ausgerechnet vedle Stelly.
Byl jsem omámenej. Zelenej čtvrtek, hárající fena a k tomu dvě velmi prapodivný dámy z Tajtrlíkova.
V ten moment se ke mně Pařez otočila a anglicky se silným francouzským akcentem mě požádala o cigaretu. Její "s'il vous plait" na konci žádosti rozzářilo ještě víc její oči zvětšené brýlemi, za které by se nemusela stydět ani Naďa Urbánková v jejím výsostně optickém období.
Nabídnul jsem z krabičky jednu bílou Camelku, vytáhl zapalovač a Pařezovi cigaretu připálil. Nebylo to snadné. Onen pařez jsem měl, vzhledem k velikosti nositelky pařezu, někde kolem břicha, takže jsem zapaloval cigaretu někde poblíž mého rozkroku. A ve vizuálním dohledu k místu ohniště mi překážel právě ten pařez sametovej.
V tu chvíli Stella usoudila, že nejde o nepřátelský kmen a s tělem plným vroucnosti se vlísala k druhé dámě z Tajtrlíkova.
Začala se mi z toho všeho točit hlava.
A pak, ve zlomku zlomku vteřiny jsme se rozloučili, oddálili a Stella nabrala směr park.
A hlava mi poslala signál, že všechno funguje, zázraky se dějou a že určitý dny - výjimečný dny - v roce můžou přinést zdánlivě banální příběhy, které jindy přehlídneme.
A pak jsem, v tý až velikonočně nebeský náladě přišel za Stellou do nočního parku, rozhlíd jsem se kolem a první, co na mě ze tmy vyjelo bylo: "Neháráte náhodou?" Ženskej hlas!!!
Asi jo. Hárám. Stella prochází první fází a až vklouzneme do té její horší, druhé, kdy bude chtít klidně i mě, tak v tý fázi už bude...jaro lomcovat náma všema.
A to vám, mým čtenářům stálým i těm, co k nám náhodou zabrousej přeju k Velikonocům: Přeju vám, ať s vám jaro pěkně lomcuje!
