"Mami, doškrábal jsem se k 800. blogu. Vim, že kdybych ti to řek hubou, zareaguješ takhle: kdybys radši dělal něco pořádnýho." Proto ti radši píšu.
Stejně jako ty pokračuješ v psaní rodinný kroniky, kterou začala babička, tak já zapisuju to, co se v tvejch poznámkách neocitne. Dělá mi to pokračování v tradici náramnou radost. Jsme už vlastně tři generace zapisovatelů!!!
Ty píšeš ručně (stejně jako babička) zápisy do velkejch sešitů, ale nově do nich vlepuješ výstřižky z novin, pohledy z cest, účty z Kauflandu, poznámky o cenách za kadeřníka a zapisuješ umřelý. Já naše rozhovory ukládám na síť. Jo, holka, časy se mění...
Ale nakonec se všechny ty příběhy spojujou, malujou život a pomáhají nám nezapomínat. Sem tam při nich zjišťujeme, že očekávání byla naivní a realita sladší než cukrkandl.
Zapsaný slova se někdy chovaj jako ovce ve stádu a jindy se na řádkách povalujou jako přežraný žáby.
Vybraný slova a věty mají sem tam vlastnosti živý vody. Dokážou pro nás z ničeho nic rozjet film, který jsme v chvatu každodenních dní nestačili vnímat. Voněj po bábovkách, moři, kefíru i po nátěru na plot. Zpívaj lidovky a někdy i zběsilej vykřičenej punk. Slova a věty v našich řádcích tančej ve výjimečných momentech jako Baryšnikov a jindy se pohybují s obtížemi a zamotané, jako když opilí chlapi tančej na loukách při cestách za letních nocí z hospody domu. Některý slova drhnou jako šmirglpapír, jiný se nám o podklolenní jamky otíraj jako vyhřátí slepýši. Může se stát, že některý slova zabolej, ale zapisovatelé naší rodiny se spíš starají o to, aby rozesmála, aby mile poškrábala záda, a někdy i naše svědomí.
Ty při svých zápiscích, mami, často v jednotlivých slovech vynecháváš písmena, protože tvrdíš, že už nemáš tolik času, abys vypisovala všechno do detailu. Tvůj čtenář musí bejt pořád na pozoru a chybějící písmenka, kterým jsi dala věčnou dovolenou, doplňovat. Je to vlastně zábavný.
Naše životy zapisujeme tak, jak nám byly naservírovaný. Nekrášlíme a neutíkáme před sprostejma slovama, který dokážou věty nakopnout, mile je osladit a dodat jim tak šmrnc.
Ty často v sešitech něco začmáráš tak mocně, že je strašně těžký odhalit obsah sdělenýho. A já pak přikládám na tajno začmáranou část zápisu k žárovce, očima filtruju čmárance a hledám. Často ale nic nenacházím. Jsi dokonalá Zorka Čmáralka. A možná jsi v tomhle právě tak dokonalá, abych nezlenivěl, abych byl zvědavej, aby mě něco ponoukalo. Díky za to!
A taky velký poděkování za to, jak jsi v neděli, při puse na rozloučenou, nevědomky stiskla svojí dlaní moje předloktí.
Úplně jsem na ten pocit zapomněl! Přesně tak mně při setkání nebo loučení mačkala předkloktí babička. Myslim, že je to takový připomenutí se dvou lidí, kteří vedle sebe fungujou už leta, a proto berou každej den s nima jako normální. Není to tak. Nestačí jen zapisovat. Občas je dobrý někoho blízkýho zmáčknout!
"Mami, tohle je pro Tebe, i když vím, že moje blogy nečteš a že si o nich necháš vyprávět od těch, co maj na takový blbosti čas: JSEM MOC RÁD, ŽE TĚ POŘÁD MÁM. Chtěl bych tě teď zmáčknout..."
