V pátek jsem ráno sedl do auta, nastartoval a z rádia se ozvalo "...to je celé, ten příběh končí...". Hanička tam nahoře v nebi asi ví, co se tu děje. Můj další film skončil a já jel na Barrandov odevzdat klíče a říct ahoj.
Cestou po okruhu, nebo spíš postávání na něm, se rozezvonil mobil a na displeji se objevil nápis "MÁMA".
"No nazdar, Zorinko, jak se máš?", postával jsem v koloně a hovor s mutr přišel vhod.
"Já se mám dobře a ty asi taky, nekončíš dneska náhodou?", zašveholil hlas Zoriny do mých uší.
"Končím." odpověděl jsem lehce radostně a zároveň lehounce nostalgicky. "Skoro těhotenství mám za sebou a před sebou několik týdnů volna."
"Těhotenství?!!" vykřikla překvapeně Zorina. "Nevím zatím o něčem?", vklouzlo do melodie jejích slov trochu lechtivé ironie.
"Filmový těhotenství, maminko, byl jsem na tom filmu skoro devět měsíců." vysvětlil jsem potřebný.
"No to se mi ulevilo.", odfrkla si Zorina, "já už bych na malý vnouče neměla štimung, hochu. Nějak mě ty léta doháněj.", dodala skoro smutně, což je u ní opravdu neobvyklé.
"Raus se smutkem, mami, dyť je už krásně. Tulipány se prsej svejma kalichama, narcisy se jeden před druhým předháněj, jak jsou krásný a modřence na zahradě se nepřehlédnutě krčej pod ostrýma stonkama okrasnejch česneků." rozpovídal jsem se o naší zahradě, kde všechno začíná bobtnat a drát se na svět.
"O zahradě mi povídej, mezuláne. Už to nejni, jak bejvalo. Já už mám ruce z tahání sekačky jako ten rakouskej herec Andrej, nebo jak se jmenuje."
"Arnold", upřesnil jsem jméno a zlehounka šlápnul na plyn, protože kolona se zase trochu rozjela.
"No, ten. Všech žen sen." zarýmovala mutr opět se smíchem.
"To je dobře, že se směješ." udělal mi mámin smích z její veršovánky radost.
"No, směju. Mám bejt snad pořád nakrknutá? K čemu by to bylo dobrý, prosimtě? Mám se snad tvářit jako kdybych polykala žáby?", dodala.
"Polykala žáby?", zarazilo mě.
"No, žáby. Některý lidi se imrvére tvářej, jako by polykaly žáby. Nic jim neni recht. Pořád jen kušněj a škleběj se i u obyčejnýho pozdravu. Takový radši míjet obloukem. ti povim. Jsou k ničemu."
"No jo, ale někdy nejde se takovejm vyhnout." reagoval jsem okamžitě.
Máma chvilku mlčela, auto jelo dvacítkou a řidička v pruhu vedle mě si při té pomalé jízdě opečovávala obočí malou pinzetou.
"To máš recht, ale v zájmu zachování dobrý nálady", pokračovala mutr v debatě, "je někdy dobrý takovejm bručounům hodit nějakej příběh."
"A jakej třeba házíš?", zajímalo mě.
"Třeba ten o Vujtnovi." neváhala Zorina ani chvíli.
"O tom kabelkářovi?", překvapilo mě.
"Jakym kabelkářovi, prosimtě?", zadurdila se máma.
"No Lousi Vuittonovi. Říkala si přece Vujton."
"No říkala, ale netušila jsem, že šil i kabelky. Nebo to byl Winston? Já ti už, hochu, ztrácím trochu přehled..."
"Winston? Churchill?"
"Ale ten ne, to byl premiér, přeci." vracel se mámě zpátky přehled.
"Tak o kom, himlhergot, házíš příběhy těm, co polykaj žáby?", netrpělivost mě svědila až za ušima.
"No přece o tom, co vozil z Prahy malý žiďáčky za války do Anglie.", upřesnila konečně mutr toho, o kom byla řeč.
"Joooooooo sir Winton!", vykřikl jsem skoro. "Nicholas.", ulevilo se mi.
"No přesně ten!" vykřikla s úlevou i máma. "Winton - to byl chlap! Ten žáby určitě nepolykal. Neměl totiž na takový kraviny čas. Takoví chlapi už skoro vymřeli, tipovim."
"A o něm vyprávíš polykačům žab?", zajímalo mě dál.
"Hele...", začala máma pomalu, "na něj si dycky vzpomenu, když je mi ouvej. Chlap, co měl plán a dokonce ho naplnil. A pokaždý, když vidim ten film, jako kolem něj (a von o tom neví) seděj v nějakym kině ty děti co zachránil a už jsou to starý papriky a pak mu prozraděj, kdo jsou....to jsou tak krásný chvíle, jako když sedíš na mezi a je ti dobře."
"Jooo", jen jsem vydechl, "tenhle film a v něm tenhle okamžik, to mám taky moc rád."
"No...a já, když se někdo zase tváří jako zkyslej guláš, vytáhnu tenhle příběh. Je to sice už dávno, ale pořád to funguje, hochu."
"Na všechny?"
"Na všechny hned ne. Ale když nejsou uplně blbí, tak o tom začnou přemejšlet a snad si příště to polykání žab odpustěj. Snad..."
---
Kolona aut se na okruhu před sjezdem na Barrandov rozjela, máma se rozloučila, že musí na poštu a já si při posledním pracovnim dni na filmu řikal, jak je dobrý mít jak Vuittona, tak Winstona, nebo Wintona.
K tomu, aby člověk přestal polykat žáby se dá dostat různými cestami.
