Že občas pošleme sms s peprným obsahem jinam, než bylo určeno...stalo se každému z nás. Takový to "píp, píp" a je to tam! Hlavou vám proletí milión sprostejch slov a dva milióny pokání. Nic z toho ale nezastaví následný chod věcí budoucích. Ale i tohle je prd!
Je jí lehce přes čtyřicet a její život se tu kolíbá, tu plyne klidně. Nic neobvyklýho.
Známe se lehce přes patnáct let. Ale vídáme se zřídka.
Ale pokaždý, když se konečně zase potkáme, slyším příběhy, které nepíše život, ale spíš pán Bůh po vyhulení kvalitně smotnutýho jointu.
Dosud bezkonkurenčně vedla zlomená nožka čivavy, kterou přehlédla v kamarádčině křesle a po vysilujícím dni se s chutí do zmíněného křesla usadila...
"Tak pojď do mě", snažil jsem se uvolnit otěže vyprávění poté, kdy jsme u malýho oběda probrali možnou spolupráci.
"Neblbni, dyť víš, o čem to mezi náma je", zamachrovala a dala si pořádný dva loky z malé vychlazené plzničky.
"Co čivava?", nahrál jsem.
"Jo tohle myslíš? Průsery...", chytila se a zapálila si cigaretu.
"Pro tebe průsery, pro mě zážitky.", přiznal jsem.
"Ale jo, mám", odpověděla, popostrčila ukazováčkem brýle ke kořeni nosu a vyfoukla z pusy šedobílej pozdrav z Kutný Hory.
"Přizpůsobila jsem se a začala žít digitálně. Chytrej mobil mě upozorňuje, kdy mám co zaplatit, kam mám jít, kde mám v kolik bejt a stala se ze mě digitální holka", pochlubila se. "Kdyby to bylo možný, tak snad ten mobil i kouřím, piju a jím."
"No to seš machr, já sem pořád tužka a papír a už mi to asi zůstane", přiznal jsem se.
"Dobře děláš. Chytrej mobil může bejt taky pěkně zrádná svině, ti povim...", dramatický výfuk dalšího pozdravu z Kutný Hory.
"Ajajaj....čuju kruciózní příběh", byl jsem plný naděje.
"Kruciózní...no to teda."
A začala: "Jedu domu, na zastávce pěkně přes mýho chytráka sms jízdenku. Zapípal odchod zprávy. Zapípalo potvrzení o nákupu jízdenky. Přijela tramvaj a pani - to jaká já - si sedne a tupě, po šíleně rychlym dni, kdy ale stihla i nějakou tu neřest...., čumim před sebe.
"Neřest?", šteluju si kamarádku k přiznání.
"Jo jo...objevil se jeden, se kterym na sebe máme čas jen tak jednou tejdně přes den. Ale je to skvělý. Je fakt dobrej a jak se říká - voníme si."
"No pěkně a kde je ten průser?"
"Ten přijde, počkej." Lok plzničky a už to jede.
"Revize jízdenek", slyším nad sebou a já, protože v pohodě a poctivě koupená jízdenka, vytáhnu z kabelky chytráka a připravím se.
Pan revizor, žoviál od pohledu, dojde ke mně a já vezmu BEZ BREJLÍ přístroj, ťuknu lážo plážo na display a podám ho pořád s tim tupym výrazem panu žoviálnímu."
"Trnu hrůzou....", pronesu skoro šeptem a napiju se z jejího malýho piva.
"To teda trň! Uspěchaný ženský po čtyřicítce by bez brejlí neměly žoviálním revizorům podávat ke kontrole svoje mobily..."
"Proč?", nemůžu se nezeptat.
"Protože pak by se na celou tramvaj neozvalo: no to je hezký vědět, že pán byl dvakrát, ale jízdenku bych prosil...."
