Někdy se matky stávají Jungmanny. Vyslovují autorské novotvary a automaticky předpokládají, že jim okolí rozumí...
"...hele, znáš mě.", začala zvostra, ale tak zvostra jak příjemně pálí chilli paprička v červenym curry.
"Vocuď, pocuď, že jo?", pálila to do mě dál a slova a tón řeči v sobě svíraly tolik capsaisinu, že by ho v polívce nezvládl leckjakej Thajec.
"Vůbec netuším, o čem mluvíš. Nechtěla jsi původně zavolat Sybile?", rejpnul jsem si.
"Joooo, tak tys mě před tim neslyšel. No vono je možný, že jsem nezmáčkla ten puntik se zelenym sluchátkem a myslela jsem si, že sem ho zamáčkla a tak jsem mluvila. Ale to si asi neslyšel, že jo?", zeptala se naivně jako holčička, která se roztomile zeptá, co hnědého to má na bílých botičkách při procházce nedělním parkem.
"No..neslyšel, kdyžs to nezmáčkla."
"Pane Bože, takže to budu muset celý zvopakovat? Celý? Víš jak dlouho jsem mluvila?", láteřila nade mnou matka jako nad čerstvě vykopanym hrobem obsazenym bílou rakvičkou neviňátka.
"No nevim, Zorino. Jak bych to moh´ vědět, když jsem tě neslyšel?", mluvil jsem něžně, ale sakra logicky.
"No jak? Dyť sem tě porodila. Nějaký ty čekry nebo co, ne? Napojení na matku!.
To " napojení na matku" deklamovala dramaticky jako Desdemona v jejim nejslavnějším monologu.
"Tak mi to promiň. A co se teda stalo?", odvážil jsem se požádat o opakování TOHO VŠEHO a VÍŠ JAK DLOUHO JSEM MLUVILA?.
"No že mě mladý pozvali, ať s nima jedu do akvaparku.", odpověděla poměrně krátkou větou -(vzhledem k tomu, jakej jsem čekal epos) matka.
"A to je všechno?", překvapilo mě.
"V kostce.", odpověděla úsečně Zorinka.
"No a co? Jela jsi?", fakt mě to zajímalo.
"No to všechno sem ti právě řekla, když jsi mě neslyšel. Vopakovat to celý fakt nebudu. Tak jen: nejela sem. Já v tobogánu? To bych radši spáchala to harikari."
No...nesmějte se na plný koule.
"Jaký harikari, Zorinko?", smějete se, displej poplivanej a mrznou vám prsty na dlani, která svírá mobil.
"No tim nožem se rozpárat. Tebe sem porodit fakt nemohla!", směje se už i ona.
"Harakiri, mami, harakiri. Pamatuj si to."
"To je zajímavý, jak seš na mě najednou napojenej. Když ti vykládám celej ten příběh, tak mě vůbec neposloucháš, ale jak udělám nějakej přebrept, tak to si napojenej štandopéde, co?", pustí se do mě mutr, ale pořád se směje.
"Hele, Zorinko, na férovku. Je mi už padesátpět, tak mi promiň, prosím tě, nějaký to sklouznutí z pupeční šňůry. Jednak už nemám v rukách tolik sil, abych se udržel, pak taky vážím o něco víc, než když jsem z tebe vyklouznul na svět a pak...mozek už taky svaly lehce ztrácí...", zhodnotil jsem aktuální fyzickej i dušení stav toho, kdo má bejt napojenej na matku.
Ticho.
"...takže začínající alchajmr. Hele...já se ti přiznám, já už to asi taky mám.", skoro šeptá máma.
Mlčim.
"Si tam?", přijde otázka.
"Jo. Jsem.", odpovím.
"Já jen, aby tohle neslyšel někdo jinej, rozumíš?", šeptá Zorina spiklenecky.
"Nešeptej.", ohradím se.
"No jo, vlastně. Vidíš - a tady máš jeden z příznaků. Já šeptám, když nemusím.", šeptá Zorina dál, ale dusí v sobě smích.
Mlčim.
"A to si představ, že máš už tak blbou mámu, že ti volá a vlastně nevolá, protože nezmáčkla ten blbej čudlík...", směje se už naplno a poslední slova její věty se v puse mámy vyloženě hedonisticky koupou.
Citoslovce smíchu se začínaj koupat i mezi mými horními a dolními zuby.
"To bude krásný", zasnim se na pikosekundu, "až si budeme volat za patnáct let, Zorino!", vykřičím ze sebe ve smíchu.
"No...", zamyslí se máma, "nevim, jestli to vůbec bude. A jestli to bude krásný, tak to taky nevim. Pro nás dva možná jo. Ale, nedej Bože, aby to musel poslouchat někdo další. Si tam?"
"Sem. Buď klidná. Nikdo další nás neposlouchá."
"No eště aby, kdyby někdo další poslouchal, jak blbnu, tak to...", chvíli ticho a pak plachá otázka: "Říkal si ... ha kari ki? Že bych se radši rozřezala, víš jak...? Pa. Pusu. Já du.
A najednou ticho a hlavě radost a kolem mě už po sněhu ani památky...
