Pokaždé, když jsem v jakémkoliv - a to doslova V JAKÉMKOLIV - televizním pořadu viděl sourozence Gondíkovi - jako by mě někdo vzal fošnou po zádech. Tu vykoukli z estrády, kdy na prknech, které znamenají Novu křepčili umělci typu Gábina Goldová, tu vařili nebo ryli zahrádku. Jinde se za pěvecké duo. Pokaždé řachanda až slzy tečou...
Postupem času a úbytkem vkusu už nešlo o vystoupení, ale jednu velkou parodii, která dostala obchodní značku "Gondíci", "Gondíkovci" nebo "sourozenci Gondíkovi". Je jedno, jak toto seskupení pojmenujte, ono je to pokaždý prašť jako uhoď.
Dalibor a Adéla G. jsou jedinečným příkladem toho, jak televizni KANÁL dokáže zlikvidovat možná nadějné herce a jak jsou tito "umělci" schopni a ochotni prezentovat dobrou náladu, štěstí a radost...
Stačí pořádně koulet očima, dělat ze sebe naivku a trumberu, sedět na bobku pod jabloní napadenou plísní, nechat se obléct do roztodivných oblečků a předstírat step. Nebo zvedat ve studiu pokličky a přivonět ke guláši ("Aduš, že bys tohle nezvládla, viď?" zakoulí očima Dalibor) a naivka sklopí cudně zrak a zavrtí hlavou jako šestiletá holčička, kterou přistihli při tom, jak modrou křídou čmárá po bílé fasádě domu. Jenže tý holčičce je už skoro 40, stejně jako tomu nezbedovi, jejímu bratru...
Nechápu, jak se oba můžou v těchto pořadech všelijak pitvořit a nechat ze sebe dělat opravdové maňásky. Kdyby Adéle scénáristi předepsali, že si sedne se slepicemi na hřad a že z ní "jakobynáhodou" vypadne vajíčko až ho půjde v rámci pořadu Pták Loskuták sbírat do košíčku její brách Dalibor, vsadil bych si na to, že Adéla scénáristovi navrhne: "A já jako vykulím oči, pak je pevně sevřu a zatlačím, jako že fakt to vajíčko dělám, jo?". A Dalibor dodá: "A to je bio vejce od naší Aduš, to se lidi budou válet smíchy".
Jak dlouho ještě může podobný model zábavy na českých televizních kanálech přežít? Proč mají stále stejné pitomosti vždy lepší vysílací časy než například dokument, který uvedla 29.září ČT? Dokument o dětech, které jejich rodiče odložili proto, že se narodily defektní... Autorská práce Tomáše Škrdlanta "Nevítaní" získala v roce 2009 Cenu Pavla Kouteckého. Kdo neviděl, ať si někde sežene - doporučuji stáhnout, protože to v tomto případě se rozhodně nejedná o zločin.
Po shlédnutí filmu jsem nemohl usnout. Tolik síly, tolik nadějí, tolik vůle a odvahy, tolik normálního chování a běžných obyčejných lidských přání jsem v průběhu jednoho filmu už dlouho neviděl. "Defektní lidé" nám zdravým dali vyloženě a zaslouženě - pardon - na prdel. Jednoduchým popisováním svých životů nám nepřímo a neagresivně dali jasně vědět, co je a co není defektní, co má a co nemá smysl.
Syrové srovnání filmu "Nevítaní" a eskapád Gondíků dává na podobné otázky jasnou odpověď.
