"Možná bysme zase měli začít víc přemejšlet a míň číst noviny a čumět na bednu", řekla máma, když jsme se od rodinejch věcí dostali k těm obecnejm.
"Nemám vystudovanou politickou ekonomii ani diplomacii. Kromě lidí kolem mě toho moc neovlivním, ale fakt nejsem vydojená kráva v elektrickym ohradníku."
"Klid. Klid.", mirnil jsem bojovnou náladu matky na druhé straně mobilního dialogu.
"Jakej klid? Dřív sem si řikala, že ty blbosti nemusím číst a sledovat v televizi. Střihla jsem to a četla hlavně knížky a makala na zahradě. Ale je zima, takže mě to zase dohnalo a já sem sama na sebe zase nasraná jako marmeládovej čert.", mluvila dál a jejíma slovama tentokrát neklouzalo ani deko ironie nebo srandy.
"Lidi vystřílej lidi v redakci. Den na to jsou všichni, co prežili, Čárlí. Pak někde v poušti před kamerou chlap s hlavou zamotanou v šátku podřízne jinýho chlapa. A televizní stanice z toho udělaj skoro přímej přenos! Pak se ten pitomec Škromach vyfotí jako selfie v koncentráku. A nakonec se oběsí táta od dvou dětí, protože o něm logopedka řekla policii, že se s dětma koupe. Dyť já se s váma taky koupala v jedný vaně!", chrlila ze sebe a byla fakt naštvaná.
"Já vim. Divný. Všechno je to divný. Strašidelný! A bojim se, že se z toho nedá vylízt ven.", přiznal jsem mámě i sám sobě, protože se mi všechny tyhle příběhy a jejich následky taky honěj hlavou.
"No, tak mě taky moc neštvi. Tyhle kecy, jak je to těžký. Dycky to bylo těžký, jen lidi nebyli takhle zhovaděle zblblý, vystrašený a líný. V tom to je. Teď se mi zdá, že je všechno všem jedno. Podřezali Japonce někde daleko? No, podřezali. Oběsil se chlap, kterýho obvinili z pedofilie? No, oběsil. Ve státě za hranicema Slovenska probíhá regulerní válka? No, probíhá. Zastřelí někdo přímo na ulici policajta? No, zastřelí. Skoro se bojim, že by lidi vzali do ruky lžíci, kdyby jim někdo...víš co...do talíře."
"Je to tak.", nezbylo než souhlasit, protože mám stejný pocity jako ona.
"Jenže co s tim, když to tak je?", zeptal jsem se.
"Pro krista pana ty si taky vul!", matka nikdy nedělala rozdíly mezi rodinou a ostatníma lidma. Přirozeně nás má trochu radši, ale když je přesvedčená, že má recht, vymáchá hubu v žumpě i mě samotnýmu.
"Co s tim?", zopakovala a přesto, že byla v tu chvíli víc jako sto kilometrů ode mě, živě jsem viděl výraz v její tváři.
"Netahala jsem se s tebou devět měsíců v mym těle, nerodila jsem tě v bolestech a nevychovávala proto, abys mi řek to samý, co mi řikaj cizí lidi.", řekla klidně, ale rázně.
"Ty nejsi žádnej Čárly. Ty jsi Marek. Celkej slušnej člověk, chvílema divnej morous, kterej by potřeboval pár facek, aby se z morouství včas probral. Celej život tvrdim, že pár facek ještě nikomu neublížilo. Proto jsem fackovala, když bylo třeba, i tebe a bráchu.", pokračovala máma v nezastavitelnym projevu nespokojenosti, jakej u ní nepamatuju už leta.
"A kdyby všechny mámy světa svoje syny občas zfackovaly, a dcery samozřejmě taky, tak by bylo jasnějc a svěžejc. Každá facka prásknutá v rámci normální výchovy vygumuje z hlavy blbosti. Jasně ukáže, co se nedělá. Že se nestřílí do lidí, co si kresbama střílej z jinejch lidí. Že se lidem neřeže nožem do krku. Že ne všechny řeči dětí o rodičích jsou pravda.", já sem na lidi tak nasraná, to si ani neumíš představit.
"A tomu pitomcovi Škromachovi by jeho máma měla dát za ten koncentrák facky dvě.", vypustila poslední páru naštvanosti z těla máma.
Mlčel jsem.
"Co mlčíš?", ozvala se v zápětí.
"Víš co, bude jaro, Zorinko...", snažil jsme se nějak vybruslit z hněvu, kterej nemám při dialogu s mámou, ani s kýmkoliv jiným, rád.
"No a co, že bude jaro? To jako že ten druhej Japonec neumře a ten oběšenej táta o Velikonocích obživne? Nebo co se bude dít?", zeptala se oprávněně.
Mlčel jsem dál a čekal nějakou virtuální facku nebo aspoň pohlavek, protože sem fakt řek úplnou kravinu.
"Ale víš co, máš vlastně pravdu", řekla po chvíli máma. "Bude jaro, oteplí se a já si koupim křídy a po zdech a asfaltu silnic budu psát: "Lidi, nebuďte blbí.", to je tak jediný, co můžu udělat. A třeba to aspoň někomu dojde."
Takže, na doporučení mojí mámy, protože nemám křídy a asfalt na silnici je mokry: "Lidi, nebuďte blbí!"
