Nejsem xenofob, rasista a ani hajzl. Přesto ve mně den po dni roste pocit, že když neroztáhnu náruč dokořán a nepovískám po vlasech alespoň jednoho migranta, jsem špatnej. Znáte ten pocit taky?
Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít jako dospělej člověk strach. Nebo obavu, abych mírnil slova a nebyl příliš emotivní. Takže mám obavu.
Obavu z toho, že jsme se z demokratů stali lehce zaslepenými lidumily.
Mám lehkou obavu pronést vlastní názor proti většinovému (migranti), protože jsem tak automaticky zařazen na stranu nelidy.
Mám obavu z toho, jak lidé propadají eufórii, která se do jejich těl dostavuje tleskáním a zpíváním písní na nádražích, kde z vlaků vystupují ti, kteří prchají před válkou, ale i ti, kteří se k prchajícím do Evropy pouze přidali.
Mám obavu z toho, jak nedůsledné kontroly tito lidé podstupují v zemích, kam přicestovali.
Mám obavu z toho, že bohaté země Perského zálivu řekli uprchlíkům jasné ne - přestože k nim mají uprchlíci nábožensky, stylem života i vzdálenostně blíž!
Mám obavy z toho, jak se vlády evropských zemí laxně staví k exodu, který stále ještě pojmenovávají "uprchlictví".
Mám obavu z toho, že si přes naše "evropské lidství" nedokážeme plně uvědomit, co znamená narodit se v zemích jako je Sýrie, Agfhánistán, Pákistán a pak se se vším, co je mi přirozené, přestěhovat do Evropy.
Mám obavy z jiného nastavení lidí z té dálky, protože vím, že jak jsou lidé nastaveni v dětství, tak se budou chovat v životě.
Mám obavy z manipulace s námi, Evropany.
Mám obavy z výsledku asimilace těchto lidí u nás, když jsme nebyli do dnešního dne schopni přijít na způsob bezproblémového soužití s Romy.
Mám obavy z toho, že v ateistickém státě - tolerantním k jakémukoliv náboženství - nebude problémem integrovat a masově šířit náboženství, ve jménu kterého řežou - pár hodin letu od nás - lidem hlavy.
Minulý týden jsme při návratu z venčení psa míjeli skupinu turistů odněkud z dálného východu. Ženy měly zahalené hlavy a v gestech byly patřičně pokorné. Muži byli silnější a rozhodnější. Děti se motaly mezi ženami a muži a smály se jako malé děti. Pak kolem nich přeběhla Stella. Nevšímala si jich. Míjela je. Ženský začaly pištět a odskakovat, děti začaly řvát a chytat se dospělejch za kolena a jeden chlap udělal pár kroku ke Stelle, která se zastavila a dívala se na tu vesele pískající skupinu lidi. A ten chlap ke Stelle došel a zapřáh pravou nohu, že jí nakopne...."dirty dog", zařval! Zařval jsem na něj. Aglicky a stejně sprostě, jako on zařval na mýho psa, kterýho chtěl nakopnout za to, že proběh kolem jeho přátel a dětí.
Mám obavu. Obyčejný strach. Strach, který bych jako dospělej chlap ve střední Evropě v roce 2015 mít neměl. A přesto ho mám.
Nemám ale strach říct nebo napsat, že si myslím, že by se měly zpřísnit podmínky přijímání migrantů. Že by neměli být přijímáni jen proto, že prchají ze Sýrie.
Nemám strach napsat a říct, že jsem přesvědčený o tom, že nikáby a burky do Evropy jako standardní součást oděvu nepatří.
Nemám strach si myslet a říct nebo napsat, že problémy Sýrie nevyřešej státy světa tím, že budou příjímat syrské utečence. Nemám strach dát vědět, že si myslím, že Evropa dělá v tomto případě chybu.
Nemám strach nebo obavu srovnávat nahlas. U nás lidé do psů nekopou...
Nemám strach být u některých lidí v mém okolí za hajzla, když nepláču nad fotografiemi, které mě vydírají.
Nemám strach napsat a říct, že mě udivuje a varuje agresitivita uprchlíků mezi nimi samými - viz nástup do vlaku na Keleti nádraží v Budapešti.
Kdyby mě strach připravil o možnost projevu, byl by to začátek mého rychlého konce.
http://www.mojevideo.sk/video/24f78/toto_je_grecko_a_nie_stredny_vychod.html
