Nebo se říkalo: "...vona je taková do ruky" a "...von je takovej pěkně nařachanej.". Nebo "korpulentní", anebo "plnoštíhlá"...
Pěknejch a udělanejch, do ruky a nařachanejch, korpulentních i plnoštíhlých bylo a je kolem mě pořád dost. Panbu za to zaplať!
"Víš která, ta tlustá.", vycuknul jsem naštvaně z naducané dětské pusy.
V tý době jsem byl taky buřtík, tlouštík, vovar, tlustoprd, sádelňák a podobně, ale NIKDY jsem nebyl do ruky nebo pěkně nařachanej. Jenom u Lídy to tak bylo.
"Jaká tlustá?", podívala se na mě shora babička Lída přes svoje prsy velké jako dýně, které na výstavě Zahrada Čech získaly první cenu za váhu.
Pod prsama nosila bříško měkoučké jako představivost a její stehna připomínala mohutné kmeny stoletých lip otírajících se často o pankejty silnice, kterou svými korunami v létě chladí a v zimě její větve zabraňují, aby na černý asfalt dopadal sníh tak mocně, jako dopadá na okolní nekrytá pole.
A zadnice? To byl - z mého tehdejšího dětského pohledu - glóbus!
Žila svůj šťastný plnoštíhlý život tak jak chtěla, a to hlavně proto, aby mohla lidem kolem sebe sypat nedělní buchty pudrovým vanilkovým cukrem. Cukrem, který se nad pekáčem nedělního pohlazení, vznášel přesně tak, jak se má sníh vznášet na Štědrý večer. Pokorně, voňavě, lehounce a s velkým příslibem očekávaného.
A nikdy nevyslovila, co pomatuju, slovo tlustý nebo tlustá. I vyloženě tlustej bůček byl "tak pěkně prorostlej".
Lída říkala: "jo, Marie, panečku, to je ženská do ruky."
... a Marie? Vypadala jako babiččina dosud neodhalená sestra. Pošta pro Tebe tenkrát ještě nefungovala.
Nebo se Lída zadívala na chlapa a jen tak šumivě pronesla: "Jo, tak ten je pěkně udělanej."
A ten "pěkně udělanej" nosil pod trikem bříško a ruce měl naducaný vší tou těžkou prací. A pevný nohy nesly tohle "udělaný" tělo na jehož vrcholu byl širokánský úsměv přilepený na obličeji. Kolem procházela radost.
"Pěknej den vinšuju, milostivá...", brouknul "udělanej" na "pěknou" a svět zářil.
---
Na celý tohle psaní mě přivedla skupina dětí ze školky.
Chumel. Pak pár jedinců a na konci shluku dětí - tlouštík.
Míjíme se. Děti zdraví a já jim odpovídám a přidávám obligátní "co bylo dneska k obědu?" a děti se kroutěj a styděj, jen zadejchanej tlouštík na mě zakřičí: "rajská a byla bóóóóžská!"
---
Miluju tenhle svět.
Svět, ve kterým funguje normální přejícnost a vlastně taková ta obyčejná laskavost.
Svět "takovejch pěknejch" a "udělanejch".
Svět těch, kteří milují okamžiky.
"... ráááájskááá a byla bóóóóžská..."
