... nejradši jsem chodil malovat kvartýr paničkám soudruhů

V dnešní době je třeba si k důchodu přivydělat a ještě víc je třeba se smát a mít radost. Jindra si přivydělává a já mám radost z toho, že mi vlez do života.

Bývalý malíř pokojů, nyní na penzi, si chodí přivydělat do filmu.

Ráno ho obléknu do kostýmu a během oblékání společně tak po chlapsku klábosíme.

Něco o fotbale, hodně o počasí (protože 13 hodin v rokokovém kostýmu dalo v letních horkých dnech komparsistům pořádně zabrat), o ženskejch (protože rokokové dekolty musí být echt vyplněny,,.), o jídle, i covidu. 

A během toho povídání zapnu Jindrovi (jméno pozměněno) košili, kterou na začátku nasoukám do kalhot, které také zapnu - na poklopci i na nohavicích, pod které před tím natáhnu Jindřichovi na nohy punčochy a na stehnech je zafixuju obyčejnou krejčířskou gumou.

Jindra si moc často spodní prádlo nemění...

Pak Jindru pošlu do bot, které mu také zapnu, protože je to už starší pán s bříškem a spíš ho baví pozorovat ty plné dekolty plující kostymérnou jako opulentní nazdobené dorty.

"Víš, Marku," pronese Jindřich ve chvíli, kdy v kleče s hlavou u jeho rozkroku zapínám přezku kopie pánské boty z doby rokoka, "nejradši jsem chodil malovat kvartýr paničkám soudruhů. Ty byly často samy doma," vzpomíná s jistým pohnutím Jindřich na dobu plného výkonu své profese.

Pak se nadechne a mně rudne ksicht, páč nemůžu přes Jindřichův vysoký nárt řemen ve sponě zapnout... "a nejlepší bylo, když přišly do kuchyně, opřely se o kredenc a řekly: ...tady to stačí jen tak přelíznout..."

Jindřich všechna slova v popisovném štastném okamžiku jeho života doslova lascivně promlaskává. Důrazu promlaskávání dodává na síle to, že si opět ráno - před příchodem do kostymérny - zapomněl do pusy strčit zubní protézy. Obě.

"No tak jsi to tam přelíz, Jindro...", deru ze sebe stále v kleče a spona ne a ne sepnout, "ale já nemůžu, doprdele, dopnout ten řemen na pravý noze."

"Tak já povolím prsty.", řekne Jindra a kůže na botě jako zázrakem splaskne, šup - šup a řemen vjel do spony s chutí a snadno jako žížalka do kyprého hnoje.

S námahou vstanu a přímo do obličeje Jindry říkám: "Čoveče, tys měl v těch botách celou dobu skrčený prsty?", nervy se mnou mávaj jak tenkrát mávala stromama a střechama domů Katrina v New Orleans.

"No" zaslintá souhlasně Jindra v odpověď "to je prej dobrý proti křečovejm žilám. Psali to v emajlu." dodá.

"Jindro, nejdřív si, prosím, nasaď pod roušku zuby, abych ti rozuměl, jo?" žádám a z ramínka na štendru sundavám vestičku s opravdu mnoha knoflíky...

Jindra v brašničce vypátrá zoubky, natáhne gumičky zavěšené za ouška a zoubky vrazí na dva tahy tam, kde už měly dávno být.

"To nezapneš, Marku", artikuluje už zcela bezchybně, "moje udělala včera kačenu a to víš, zelího muší bejt a pivečko přece taky...", rozpovídá se Jindra a já ho ženu co nejrychleji to umím, protože je pět ráno a před dveřma kostymérny stojí ještě další třicet až čtyřicet Jindrů, který musím na čas oblíct spolu s mejma holkama v partě.

"To teda zapnu, Jindro. Pravá...ták - vklouzne jedna ruka do vesty - a levá - táááááááák, šikovnej, " slovně Jindru hecuju k vyšším obrátkám.

"Teď udělám vázačku", připravím si pruh plátýnka, složím ho nadvakrát a "Jindro, bradu nahoru!" a Jindra dá hlavu dolů...

"Nahoru, šup" a Jindra vytrčí bradu a já mu krk zepředu plátýnkem obkroužím, vzadu na krku překřížím a prvně lehce utáhnu.

Z Jindrovi pootevřené pusy cítím (jak stojím těsně před jeho obličejem) včerejší zelíčko...

Konce plátýnka se setkají na Jindřichově hrudi, já je zase prohodím a utáhnu podruhé a naaranžuju uzel.

Vázačka hotova. Jsem spokojený.

Ne tak Jindra...

Jedním zasunutím mohutného prstu malířské dlaně pod vázačku zajede, prudce trhne a dodá: "Bys mě uškrtil." A vázačka stojí za ..... 

Nechám to tak bejt a vím, že budu muset Jindru pořádně utáhnout před ostrým jetím přímo na place.

Obě strany vestičky k sobě přitáhnu, abych mohl zapnout první z patnácti knoflíků a poznávám, že kačenka měla asi 10 kg a zelího byla plná dětská vanička.

"Jindro!", pokárám Jindřicha jako paní učitelka "že ty ses o tu kačenku nepodělil?"

Jindra se červená a jeho rouška vlhne pod přívalem slin, které zřejmě zažívají nadprodukci díky kolem proplouvajícím dekoltům s krásně vytvarovanými bábovkami v nich.

"Nečum kde co lítá, Jindro (stáhnu dlaní Jindrův obličej od dekoltů směrem ke mně) a zatáhni břicho. A nemluv.", čapnu obě bočnice vesty a zahajuju útok prvním knoflíkem na první dírku.

"Já ti pomůžu, jo?", čapne se Jindra příležitosti.

Vydechne přitom a můj první pokus o zdolání dírky zůstal fiaskem.

"Hlavně mi nepomáhej.", pronesu kostymérskou mantru. "Stůj, čum na mě, zatáhni břicho a já tě do tý vesty prostě dostanu."

A Jindra se nadechne, pupek splaskne a já jedu jako kamikadze. 

Čtvrtý, sedmý, desátý, dvanáctý, patnáctý knoflík v dirkách. Skvělej čas! Raduju se.

Jindra modrá.

Ještě vestu čapnu do dlaní po obou spodních koncích a pěkně si jí natáhnu po Jindřichově těle.

"Už?", cekne Modrý Mauritius Jindra. 

"Už, Jindro, můžeš dejchat.", poplácám ho po břichu zabaleném do vesty jako pralinka od Lindtu do celofánu.

Jindra vydechne. Knoflíky drží! Jindra se nadechne. Knoflíky drží.

Mám radost.

"Postav se přede mě a stůj.", požádám Jindru, abych udělal kontrolu kostýmu před finálním nahození kabátu.

"Raduško, my jsme spolu dneska na place..." zašveholí Jindra za jedním z kolem nás proplouvajícím dekoltem.

"Jindro, kabát.", připomenu se plaše.

"Já vím, Jindříšku", zašveholí v odpovědi pěkně plný dekolt a peříčka na slamáčku paní s dekoltem se samou lascivností chvějí ve vzduchu jako když kolibřík polétává kolem břehů říčky.

"Jindro, kabát.", připomenu se s vyšší naléhavostí a čekám s kabátem připraveným k navléknutí na Jindrovy ruce.

"Ty mrško. Dáme si randíčko, jo a pak tě pozvu na oběd do stanu, jo?" řehotá se Jindra tak, že knoflíky na vestě pumpují jako o život a vázačka ztratila vše ze své původní elegance.

Položím kabát na lavici, otočím si Jindru obličejem k sobě a řeknu "Jindro, kabát" a usměju se po rouškou, co to jen jde.

"Já ho nechci, Marku," odzbrojí mě Jindra. "Dneska má bejt hroznej hic, tak ho fakt nechci. Mně už je vedro teď."

"Takže", začnu smírně "jedna ruka" a ruka Jindry projede rukávem jako kdysi jeho váleček projížděl barvou před aplikací na zeď. "Pašáááák", pochválím Jindru "a druhá ruka".

A je to.

Ještě na hlavu klobouk, porovnat realitu s fotkou z kostýmní zkoušky a s plným uspokojením poslat Jindru z kostymérny pryč.

Kalhoty skvěle seděj přes Jindrovo bříško, které k plné spokojenosti kamery obepnula vestička na patnáct knoflíků. Kabát sedí dokonale a konce manžet košile vyčuhují předpisově z rukávů. 

High class jak vyšitej.

Jindra si stáhne klobouk z hlavy. 

"A dál víš, Jindro, viď?" směruju Jindru v hereckém kostýmu k holkám do maskérny a pořád jsem velespokojenej s výsledkem práce.

"Marku, víš kam pudu teď....viď? Ta kačena mi dává...." a zamává mi na pozdrav trojhranným kloboukem a v kabátku ze zlatavého brokátu si to vykračuje k hajzlu.

A... v tu chvíli je mi jasný, že v "hajzlu" je celý Jindrův kostým, protože si bude muset sednout....

---

"Další", zakřičím ke dveřím a přichází Josef, další komparzní herec.

"Mám skvělej vtip, Marku", hučí ke mně už z dálky a začne: "Pere Magda Vášáryová prádlo v neckách na valše a ze zadu na ní skočí Vlado Mečiar...."