Každé malé dítě, a ne jen malé, má sem tam pocit, že ho život chvilkama protahuje špinavou louží a mezi řasama se v době protahování usadí i něco bláta.
Louží se v takovém případě stávají krepsilonové punčocháče, které se s gustem zakusují do dětských lýtek a rozkroků.
Nebo může bejt louží šampón, které nervózní matka vetře miláčkovi do očí při kvapném mytí vlasů.
Další louží se stává dezinfekce, která svým účinkem hravě překoná bolest odřeného kolene a tím znásobí počet slz v očích postiženého.
Mojí "louží", na kterou jsi si v neděli vzpomněl, jsou nahnilá jablka.
Často mi máma vrazila do rukou vajdling a poslala mě do sklepa činžáku, abych ho naplnil uskladněnejma jabkama.
"Ty pěkný neber. Vem ty naťukaný.", dostalo se mi pokaždé rady, jak se ve sklepě při sběru jablek do vajdlingu chovat.
A tak jsem si ve sklepní kóji čapnul na bobek a hledal nahnilý jabka.
Čím déle bylo od sklizně ovoce ze stromů, tím více se lodna s jablkama začala podobat nádobě s povidly. A když bylo ještě "déle", začaly jabka kvasit a smrdět. Hnus do toho sáhnout.
Dejchal jsem pusou, abych ten puch necejtil a zvedal se mi žaludek z představy, jak nám posléze mutr na talířek naservíruje vykrájený jabka. Ty naťukaný, nahnilý.
Vlastně si nepamatuju, že bysme někdy jedli "sklepní" jabka tak, jak bysme je přinesli ze sklepa. Bez promačkávání, bez vykrojení hnědých teček, tvrdá, lesklá.
Pokaždý se, bůh ví proč, muselo počkat, až byly všechny jabka naťukaný.
Žádné křupnutí při prvním kousnutí, žádná osvěžující chuť a slupka měkká a odporná. Dobrota se nekonala.
Heslo "Jezte jablka, jsou chutná a zdravá" u nás prostě neplatilo. Jedli jsme nahnilý ovoce a čekali jsme, až to zdravé a chutné onemocní dlouhodobým skladováním ve vlhkém sklepě.
A tak si teď, jako už velkej kluk, užívám křupnutí, chutě, sladkokyselé šťávy a pevné slupky.
Ale díky takovým jabkům se dokážu vrátit tam, kde jsem byl malej, slzy v očích jsem měl díky šampónu nebo ajatinu a jabka chutnala jako slabej kompot šlehlej calvadosem.
Nejdřív ty nahnilý! Taky pamatujete...?
